Vyšetřování skončilo, zapomeňte!

ÚHEL POHLEDU

Vyšetřování skončilo, zapomeňte!
Od samého začátku vyšetřování bylo možné se domnívat, a dnes je to víc než jen pouhá domněnka, že policie postupovala ne zcela efektivně, byť možná s plným nasazením. Foto: Michal Čížek
1
Úhel pohledu
Michael Žantovský
Sdílet:

ÚHEL POHLEDU: Léta jsme nechápavě četli zprávy o útocích osamělých střelců proti školákům, učitelům a studentům na amerických školách, často proti spolužačkám a spolužákům. Nechápali jsme, jak v sobě může mladý člověk najít tolik zloby a nenávisti a jak si může tak snadno opatřit zbraně ke spáchání hrůzných činů. Když k tomu došlo 21. prosince 2023 i u nás, rychle jsme kolektivně dospěli k názoru, že šlo o ojedinělý šílený čin, kterému nešlo zabránit a který se těžko bude opakovat. Smířili jsme se s tím, že je třeba chránit identitu vraha i jeho obětí, nevybízet k následování zveřejňováním nejrůznějších detailů a trpělivě vyčkat výsledků vyšetřování. A nechápali jsme dál.

Půl roku jsem tedy tak jako většina spoluobčanů vyčkával. Dbal jsem výzev k ohleduplnosti vůči obětem i pozůstalým, nerýpal jsem se v čerstvých ranách, nepídil jsem se po skutečnostech, jež měly zůstat utajeny, chtěl jsem nechat spravedlnost konat své dílo. Nyní, když se orgány činné v trestním řízení odhodlaly podělit se s námi o torzo svých zjištění, se cítím této povinnosti zbaven. V mém vědomí ji nahrazuje vyšší povinnost vůči obětem masakru na pražské filozofické fakultě, které jsme myslím nedostáli, nemá-li po celém vyšetřování zůstat pachuť neupřímnosti a množství nezodpovězených otázek.

Základním leitmotivem vyšetřovací zprávy je zjištění, že nikdo nepochybil. Čin, který spáchal student David Kozák, byla singularita, jedna z těch černých labutí, které sletí na lidstvo zničeho nic jako blesk z čistého nebe, nedají se předvídat, ani se jim nedá zabránit. Proto také z nich neplynou žádná poučení, nenabízejí nám žádné poznání a nemá smysl se jimi zabývat. Pachatel je nepochopitelné monstrum, o jehož motivech neumíme říct nic lepšího, než že se „uvařil sám v sobě“, originálními slovy soudní znalkyně. Víme, že vyhledal psychiatrickou péči, ale podle znalců netrpěl psychickou nemocí. Tušíme, že jeho motivem byla pomsta za odcizení od společnosti, ale nevíme nic o tom, jak vzniklo a vyvíjelo se. S odložením případu tak David Kozák vstoupí do historie jako temná skvrna, morbidní kuriozita, člověk bez minulosti, stvůra.

Svým způsobem tak dopadne o něco lépe než jeho oběti, protože na rozdíl od nich má alespoň jméno, přestože některá média dodnes cudně předstírají, že je to David K. Z údajných ohledů k soukromí jejich rodin jeho oběti ale takové štěstí neměly. Přišly nejen o život, ale i o jméno a tvář. Nic kromě anonymního pískovcového kvádru nepřipomíná konkrétní lidské bytosti, které krvácely. Není jim souzeno být součástí pietní připomínky, která by přiblížila jejich tváře, jména a osudy, tak jako je připomínáme u obětí holocaustu nebo stalinismu. Posledním zločinem, který má na nich být spáchán, je jejich beztvářnost a bezejmennost. Vše je zahaleno pietním tichem. Za přízraky se ale nedá truchlit, truchlit se dá jenom za konkrétní lidi.

Podivný, neosobní přístup k obětem tragédii a zveřejnění jejich příběhů vyplynul nepochybně z rozhodnutí vedení univerzity a institucí vykonávajících dohled nad policejním pátráním, v první řadě ministerstva vnitra. Toto rozhodnutí se nejspíš opíralo o expertní doporučení respektovat ve vrcholné míře právo pozůstalých na soukromí a netraumatizovat je veřejnou pozorností. Je ale otázka, jestli se tím nedosáhlo pravého opaku. Ztratit kohokoli blízkého je tragické, ztratit dítě je nesnesitelné a ztratit ho za těchto okolností je nepředstavitelné. Unést tíhu takového zážitku je nad síly většiny z nás a vyrovnávání se s ním se bez výjimky projevuje kratšími či delšími obdobími ztráty duševní rovnováhy, uzavíráním se do sebe a nezřídka i projevy postraumatických duševních poruch.

V takové situaci člověk více než kdy jindy potřebuje podpůrný mechanismus v podobě svého okolí. „Sociální podpora je pro vyrovnávání se s traumatickou ztrátou tohoto druhu klíčová,” uvádí americké Národní centrum pro posttraumatické stresové poruchy (PTSD). K dozvukům útoků šílených střelců na amerických školách patří příležitosti ke kolektivnímu sdílení emocí mezi pozůstalými, spolužáky a širší komunitou, zejména v období bezprostředně po útoku. V našem případě škola přerušila vyučování na měsíc a uzavřela budovu kvůli vyšetřování. Univerzita ani město ani vláda neposkytly příležitost ke kolektivnímu uctění památky obětí a vyjádření soucitu a solidarity s pozůstalými a s kolegyněmi a kolegy zavražděných studentů. Pískovcový památník, který škola provizorně zřídila, má být opatřen destičkou s QR kódem, který bude odkazovat na webovou stránku s medailónky obětí. Taková webová stránka se ale zatím nedá najít. Působí to jako něco z Kafkova Zámku.

Bez vědomí o skutečném průběhu a pozadí události, jejích obětech a jejich příbězích, nelze započít s hledáním viníků a jejich podílu na hrůzném činu. Od samého začátku vyšetřování bylo možné se domnívat, a dnes je to víc než jen pouhá domněnka, že policie postupovala ne zcela efektivně, byť možná s plným nasazením. Je na příslušných institucích, aby vyšetřily, proč tomu tak bylo, ale z vnějšího pohledu se nedostatky zdály být zapříčiněny neexistencí, nedostatečností nebo nekompetentností příslušného analytického uzlu na velitelské úrovni, který včas nedokázal zohlednit všechny informace, které se scházely, a vyvodit z nich příslušné důsledky. Závěr, že se v centru Prahy pohybuje po zuby ozbrojený jedinec s vražednými úmysly, bylo možné učinit. Rázná preventivní opatření by možná alespoň zčásti tragédii předešla.

Po dokončení vyšetřovací zprávy a diskusi o ní v parlamentních orgánech je výše uvedené konstatování spíš triviální a nedostatky v činnosti policie budou předmětem dalších otázek. Stejně tak je ale třeba mít na paměti polehčující okolnosti. Na bezprecedentní událost tohoto druhu pražská policie nebyla a nemohla být připravena. Scénář s osamělým střelcem, dopředu odhodlaným spáchat krvavý zločin bez ohledu na vlastní život, patří mezi ty vůbec nejnebezpečnější. A tváří v tvář snahám udělat z policie obětního beránka je třeba mít na paměti něco důležitějšího, totiž to, že policie nebyla zdaleka tím hlavním viníkem prosincového masakru.

Tím prvním a největším je samozřejmě vrah sám, který se zpronevěřil své lidské sounáležitosti a zodpovědnosti, ačkoli zřejmě nebyl nepříčetný a netrpěl závažnou duševní chorobou. Nic na světě nemůže Davida Kozáka omluvit. To ale neznamená, že bychom se neměli snažit jeho čin vysvětlit, pokud ho nechceme chápat jako čisté zlo, které je z povahy věci nevysvětlitelné. Zdůrazněme, že by mělo jít o snahu vysvětlit, nikoli chápat, jinak se dostaneme do roviny postmoderního morálního relativismu, na níž je každý čin pochopitelný, a tím i omluvitelný.

Abychom ale čin dokázali vysvětlit, museli bychom vědět víc. Mnohá vodítka bychom jistě našli v dopise na rozloučenou, který nám úřady tají, údajně pro naše vlastní dobro. Z vyšetřovací zprávy se dozvídáme, že Kozák jednal ze zloby proti světu, který ho neuznával, nechápal a nepřijímal. Ale zločinec málokdy jedná z důvodů takto obecných, stejně jako ten, který koná dobro, tak málokdy činí z všeobjímající lásky vůči světu. Vedle abstraktních motivů se vždy řídí motivy konkrétními, specifickými, osobními. Takové měl David Kozák prakticky jistě i v tomto případě. Patricida je jedním z nejpřísnějších tabu v naší společnosti. Člověk nezavraždí vlastního otce z “obecné zášti”, jak uvedla policie. Když se pak David K. rozjel se smrtícím arzenálem v tašce do Prahy vykonat vrcholné dílo pomsty, nejel se odpálit do metra, ani zmasakrovat lidmi zaplněné Staroměstské náměstí, ale jel pozabíjet vlastní spolužáky na Filozofickou fakultu. Neučinil tak v menší budově školy v Celetné ulici, kde měl mít přednášku, ale v budově na Palachově náměstí. Proč právě tam, nebudeme asi nikdy s jistotou vědět, ale perverzní aluze k činu jiného studenta fakulty, který se obětoval na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy v lednu 1969 je jedna z možností, které se nabízejí. Byl tedy ultimátním motivem jeho činu protest, a pokud ano, proti čemu či komu? Nevíme, ale potřebujeme vědět.

Líčení Davida Kozáka jako vraha bez motivu, jak ho nabízí vyšetřovací zpráva, neobstojí. Člověk, který neměl žádná rodinná traumata, žádné nepřátele mezi studenty, ale byl jen outsider bez přátel, který si hrůzným činem řešil svůj pocit zneuznanosti, asi nikdy neexistoval. I z těch střípků, které o jeho životě známe, víme, že s lidmi, rodiči (nebo alespoň matkou) počínaje, komunikoval. Víme, že měl kamarádku, které se svěřil natolik, aby volala na policii, že David K. jede udělat něco hrozného, o čem se podle jeho slov “všichni dozvědí”. (Je nasnadě, že policie tuto informaci analyzovala nedostatečně: o sebevraždě se většinou nedozvědí všichni, ale jen omezený okruh lidí.) Všechno nás to vrací k původní otázce: co bylo příčinou toho hrozného hněvu?

Anebo, abychom vyčerpali všechny možnosti, žádná příčina existovat nemusela. Vrah mohl být exemplář z panoptika zrůd, které se narodí takové, jaké jsou, bez schopnosti cítit vztah k jiným lidem, tak jako se narodí dítě bez končetin. Jenže fyzicky postiženého člověka rozpoznáme na první pohled. Jak můžeme rozpoznat člověka s postižením uvnitř?

Odpověď zní, můžeme, existuje k tomu účelu celé jedno odvětví medicíny a několik odvětví souvisejících. Existují samozřejmě jedinci, tikající bomby, které nikdy nepřijdou do styku s psychiatrickou péčí nebo psychodiagnostikou. V tomto případě tomu tak ale nebylo. David Kozák se s psychiatrickou péčí setkal. V kusých zprávách o vyšetřování se objevilo, že psychiatryně na základě klientových návštěv nemohla konstatovat žádné sklony k násilí, protože klient o nich nemluvil. Ale klíčovou složkou práce psychologa a psychiatra je právě dobrat se psychických pochodů a stavů, o kterých klient nebo pacient nemluví. Psycholog má pro tento účel vědomosti z dlouholetého studia a praxe, vlastní nebo cizí kazuistiky podobných případů a arsenál diagnostických testů a projektivních pomůcek. Základní fakta, která dnes známe o Kozákovi, isolovanost, fascinace násilím, sledování násilného porna, posedlost zbraněmi, hostilita ke svému okolí, tvořící dohromady obraz nebezpečného osamělého vlka, by při důkladnějším psychologickém zkoumání či vyšetření nemohla odborníkovi uniknout. To, že se David Kozák po dlouhou dobou pohyboval v intelektuálním prostředí, které by mělo být vnímavé k projevům těžké poruchy osobnosti, se jeví nejen jako selhání systému péče o duševní zdraví ale i jako výraz určité sociální otupělosti. Canisterapie a hipoterapie, k níž škola v reakcích na traumatickou událost přikročila, má jistě v léčbě traumat své místo, ale antropoterapii nenahradí.

Ještě větší zodpovědnost však leží na těch, kdo dopustili, aby si vrah legálně pořídil arzenál osmi dlouhých a krátkých zbraní, navíc opatřených tlumiči, jejichž pořízení je v České republice rovněž legální na základě ustanovení, které propašoval do zákona ministr Hamáček. Některé z těch zbraní patří do kategorie samonabíjecích pušek, které dělí od vojenských zbraní určených výhradně k zabíjení lidí jen omezení schopnosti výstřel automaticky opakovat. Všeobecné zděšení, které nastalo po masakru 21. prosince, nepřimělo zákonodárce omezit dostupnost nebo přístup k těmto druhům zbraní v zákoně o zbraních a střelivu, jehož novela ležela v druhém čtení v Poslanecké sněmovně. Je dnes stejně snadné si je opatřit jako dříve. V dubnu 2024 pak vláda schválila zcela alibistickou novelu zákona jako “poučení z událostí na Filozofické fakultě”, která ukládá prodejcům a obchodníkům se zbraněmi povinnost nahlásit případy “podezřelých” nákupů zbraní do centrálního registru a umožňuje policii odebrat zbraně osobám, které mohou “představovat vážné nebezpečí pro vnitřní pořádek nebo bezpečnost”. Představa, že tak policie nemohla činit dosud, se vymyká fantazii. Prohlašovat to za “zásadní změnu k lepšímu”, jak to učinil příslušný ministr, je možné jen v prostorách Poslanecké sněmovny.

Skutečně zásadní změnou k lepšímu by bylo v zákoně omezit dostupnost obzvláště nebezpečných zbraní, zabránit prodej a používání tlumičů, jejichž hlavním účelem není omezit hlučnost na střelnicích, jak se nás snaží přesvědčit jejich majitelé, ale usnadňovat zabíjení lidí a ztížit dopadení pachatele, jak vědí zločinci, policisté a režiséři kriminálních filmů, a především učinit povinnou součástí posuzování zdravotní způsobilosti pro vydání zbrojního oprávnění psychologické vyšetření, jaké vyžaduje např. zákon 361/2000 Sb. o silničním provozu pro držitele řidičského oprávnění C1+E, C nebo C+E. Legislativa našich slovenských sousedů psychologické vyšetření vyžaduje. Není žádného důvodu, proč by ho neměla vyžadovat i naše. Samonabíjecí puška v nepovolaných rukou je přinejmenším stejně nebezpečný nástroj pro lidi okolo jako nákladní automobil s hmotností přes 7500 kg. Argument o nedostatku klinických psychologů nebo odborníků na psychodiagnostiku je tak jako v případě znaleckých posudků lichý. Psychologové potřebují být za časově náročný a vysoce odborný úkon náležitě honorovaní, nic víc.

Na tyto skutečnosti upozorňovala řada lidí již před prosincovou tragédií, a další, včetně tohoto autora, ještě naléhavěji po ní. O důvodech, proč se zákonodárci ani tentokrát ke zpřísnění zbraňové legislativy neodhodlali a proč ani přizvaný sbor expertů psychotesty nedoporučuje, může každý jen spekulovat. Ale spoluzodpovědnost za každou další podobnou tragédii ponesou politici a zákonodárci, kteří nekonali, ačkoliv konat mohli. Jistě, ani nejdůmyslnější legislativa nemůže do budoucna události tohoto druhu zcela zabránit. Může ale omezit její pravděpodobnost, a tak zabránit zbytečným ztrátám životů.

Poslední konstatování, které se nabízí, totiž že svůj podíl viny na tragedii patnácti studentů FFUK, neseme v podobě lhostejnosti, nepozornosti k lidskému prostředí, v němž žijeme, nedbalosti a sobeckosti my všichni, se svou obecností dotýká hranic morálního kýče. Ale prostředí, v kterém David Kozák vyrůstal, hodnoty, které přijímal či odmítal, ovzduší, v kterém studoval, a legislativní prostředí, které mu dovolilo vyzbrojit se na hromadné zabíjení, je vskutku něco, co vytváříme my všichni.

Autor je diplomat a publicista, původním povoláním klinický psycholog.

Sdílet:

Hlavní zprávy