Ženy vzkazují: Chceme svobodu, ne feminismus

Najít společenskou shodu, dřív se používal termín společenská dohoda, je stále složitější. V předdigitální době se společenské pnutí odehrávalo především na půdorysu generací, ale také sociálních vrstev. To rozdělení samozřejmě přežívá dodnes, ale výrazně je zkomplikovaly sociální sítě, jež se staly největší mediální platformou, kde se odehrává většina společenské debaty. Vystřídaly na pozici hlavního masového média televizní stanice, které kralovaly po několik desítek let.

Sociální sítě v počtu uživatelů překonaly televize, ale kvůli svým obchodním zájmům vytvořily algoritmy, které atomizovaly společnost do často úzkých bublin, které se vzájemně pouze omezeně ovlivňují a jen v malé míře zprostředkovávají témata se společným jmenovatelem, a pokud to dělají, jde o témata pojatá často jen jedním názorovým směrem.

Tradiční média ztratila svou pozici moderátora společenské a politické debaty, řada z nich je v troskách. Deníky, které ještě před patnácti lety byly schopny v kdejaké zemi položit vládu, jsou na smrtelné posteli a ty ostatní, některé i prosperující, možná nevědomě kopírují trend atomizovaných bublin sociálních sítí a stávají se komunitními platformami, které podporují své čtenáře-uživatele v jejich přesvědčení, slouží v upevnění názoru a zcela rezignují, možná i proto, že se to od nich už nechce, aby byly prostorem pro polemiku, aby otvíraly nové pohledy.

I to má v době, kdy dochází k permanentnímu zpochybňovaní pravidel a dosavadního hodnotového systému, své vysvětlení. Lze ho hledat v sérii krizí, přinášejících znejistění plynoucí z neschopnosti předpovídat další vývoj. Hledání odpovědi na otázku, co chce společnost, je vlastně nemožné, protože společnost jako celek přestává fungovat a střídají ji vzájemně odcizené atomizované bubliny.

Můžeme hledat odpovědi na jakoukoli otázku, třeba v průzkumech veřejného mínění, ale často jsou nejasné. Vyhrává ten s nejsilnějším hlasem ve veřejném prostoru, což bývají v převážné většině aktivisté, kteří to ostatně mají ve svém genetickém kódu. A právě proto vyvolává velký rozruch, když se dovíme něco jiného, než prosadil především ve společenských otázkách silný aktivistický proud.

Rozruch srovnatelný s šokem, pokusem o kontrarevoluci, přinesl nedávný průzkum dvou zkušených badatelek, které se dotazovaly téměř deseti tisíc švýcarských studentů na postavení žen ve společnosti a jejich osobní životní ambice. Závěr neveřejné studie, kterou v plném znění získala Tereza Matějčková, je šokující a vyvolal obrovské pozdvižení v médiích i na sociálních sítích.

Jedním z výsledků zkoumání názorů bylo, že ženy se ve své většině necítí diskriminovány a jejich životní ambicí není se profesně rovnat mužům, ale touží víc po rodinném životě než po kariéře. Závěr studie je rozsáhlý, popisuje široké spektrum souvislostí, najdeme i interpretaci dat, to vše shrnuje Tereza Matějčková a v závěru píše: „Emancipace má ženám umožnit, aby žily, jak chtějí. Ale existuje-li feminismus, který se ženám snaží vysvětlit, jak se mají cítit či co mají chtít, je na čase se od něj emancipovat.“

Celý text je pak nadějí, že navzdory rozdělení a atomizování společnosti, jejímu vzájemnému odcizení, vítězí svobodná vůle po tom, co je nám přirozené v čem jsem si všichni rovni.