Trans jako prestižní diagnóza? Zastávky na cestě ke zrušení člověka

Když u nás lidé zabývající se politikou slyší o západních kulturních válkách, jejich první impulz bývá mávnout nad tím rukou: Netahejme to do politiky, je to osobní, intimní záležitost. Bohužel, i o této válce platí to, co o jiných – můžete se o ni nezajímat, ale ona se zajímá o vás. A transgenderismus, nejbizarnější projev této války, se už o nás zajímá.

Přednedávnem vyšel na webu Refresher článek, jenž shromáždil stížnosti pacientů sexuologa Petra Weisse, jednoho z těch nemnoha „strážců brány“, kterou u nás musí projít každý zájemce o změnu pohlaví. Článek se vzápětí ukázal jako příprava pro útok vládní zmocněnkyně pro lidská práva Laurenčíkové na tohoto lékaře. V reakci na to se skupina jiných Weissových klientů obrátila na premiéra otevřeným dopisem, v němž obviňují Laurenčíkovou, že reprezentuje zájmy úzké radikální skupinky, a žádají její odvolání. Někteří ze signatářů rozjeli zároveň výzvu odmítající radikální změny v zákonné kodifikaci změny pohlaví. Na půdě vlády a parlamentu už tedy jsme oběma nohama.

Sama existence transsexuálů není čerstvým importem – někteří ze signatářů otevřeného dopisu podstoupili změnu pohlaví již před řadou let –, ale současné zviditelnění tématu jím nepochybně je. Když v brněnské Mahenově knihovně – tedy instituci zřizované městem – zorganizují na 6. června čtení „příběhů pro nejmenší s queer tematikou“ v podání drag queen, je to otrocké napodobení amerických „drag queen story hour“. Jsme zvyklí i ve společenském vědomí být montovnou, kde se kompletují výrobky podle dovezených výkresů.

Na Západě, zejména v USA, se současného frenetického stavu dopracovali dlouhým vývojem, jehož mnohé vrstvy jsou dnes už překryty. Podívejme se na pár příkladů z archeologie tohoto vývoje.

Před třiadvaceti lety vyšel v časopise The Atlantic text filozofa Carla Eliotta Nový způsob, jak být blázen, který se zabýval fenoménem apotemnofilie. To je (nebo byla – dnešní preferovaný termín je prý xenomelie) duševní porucha spočívající v tom, že je někdo posedlý potřebou zbavit se nějaké své končetiny. Nechat si ji amputovat a stát se dobrovolně mrzákem. Autor svět těchto lidí obšírně popisuje, a to nejen s pomocí expertů, ale i na základě osobních kontaktů, jež s těmito lidmi navázal. Tehdy, v roce 2000, to totiž čerstvě usnadnil internet. Takže Eliott čtenáře přesvědčil, že tato záležitost opravdu existuje. Mluvil i s těmi, kteří se o amputaci úspěšně či neúspěšně pokusili. Ale co to vlastně je?

Celý esej Martina Weisse si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.