Jako lejno na kabátě. Vzpomínky antikomunisty

KOMENTÁŘ

Jako lejno na kabátě. Vzpomínky antikomunisty
Vstup do KSČ v 70. a 80. letech byl něco na způsob kolaborace s nepřítelem, který ovládl zemi za účelem jejího ničení a vysávání, píše Jiří Peňás. Foto: ČT24
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Naštěstí to dopadlo tak, jak to dopadlo, tedy dobře, takže nyní už nemůže snad nikdo mít nic proti tomu, když tu jeden prezidentův zhruba vrstevník přece jen napíše, že vstup do Komunistické strany Československa několik let před listopadem 1989 nebyla ani tak chyba, natož zločin, ale byl to důvod, aby tehdy člověku bylo z takového tvora špatně. Doslova fyzicky.

Ty důvody jsou generačně těžko přenositelné a vlastně ani není nutné o nich někoho přesvědčovat. Píšu to vlastně jen proto, že s novou a snad nadějnější érou, kterou opravdu vítám, by neměla doufám zcela zapadnout realita těch dávných, ale přitom stále jaksi živých let, která poznamenala i profil nového prezidenta. Znovu opakuji, že jeho zvolení jsem mu přál a že se mi jeho osobnost jeví jako sympatická. Přesto je fakt, že kdybych s ním, tedy s někým jako on, přišel do styku, jako že ta možnost téměř neexistovala, před nějakými pětatřiceti lety, pociťoval bych silnou nevolnost, ba odpor. Nevylučuju, že on taky, ale naše pozice by nebyly rovnocenné.

 

V letech 1984 až 1990 jsem studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zprvu jsem měl samozřejmě radost, že jsem se tam dostal, během let jsem střízlivěl, uvědomoval jsem si, že jsem tím i někomu, kdo to „štěstí“ neměl nebo by o takovou školu nestál, mohl být podezřelý: že jsem se tam dostal díky dobrému kádrovému profilu nebo protekcí nebo prostě proto, že jsem loajální blb. Poslední roky jsem tam vlastně byl už jen proto, že jsem se potřeboval vyhnout dvouleté vojně, kterou bych nevím jak přežil (z vojenské katedry mě vyhodili), takže jsem se jen snažil, abych nějak dostudoval. Což se podařilo jen taktak. V SSM jsem po celou dobu nebyl, čemuž se při troše inteligence a vůle dalo vyhnout.

Atmosféra těch let a té školy byla rozpolcená, trapná, ubohá a pokrytecká. Člověk se vyskytoval na místě, kterého si moc nevážil, což platilo pro profesory i pro studenty, tedy mé spolužáky. Základním kritériem a měřítkem nějakých kontaktů tehdy bylo to, jestli ten člověk je ochoten sepsat s režimem smlouvu, nebo nikoli. Ta smlouva spočívala především ve vstupu do strany. Samozřejmě že se člověk bavil jen s těmi, u kterých bylo zřejmé, že by jim tam nikdy nevlezli. Ti, kdo tam vlezli, byli předmětem opovržení, jež jsem vlastně nepřekonal dodnes. Ne proto, že by mi tak vadil „komunismus“, o který stejně nešlo, ale proto, že to bylo stejné, asi jako když někoho potkáte s podělaným kabátem. Litujete ho a štítíte se ho.

Vlézt do komunistické strany mi tehdy připadalo srovnatelné třeba s přihlášením se k nějaké formě spolupráce s Říší za německé okupace. Ne, to není zas takové přehánění. Země byla opět okupovaná, vládnoucí garnitura byla dosazená okupační správou, vlast byla obsazená nepřítelem a KSČ byla vládnoucí mafie nastrčená cizí velmocí, v té době zcela nepochybně nejhorší tyranií na světě – probíhající perestrojku ponechávám stranou.

Tahle skutečnost, tedy že šlo o nepřítelem obsazenou zemi a že vstup do strany je spojen se schválením této okupace, je zásadní a zásadně odlišuje situaci od příslušnosti ke komunistické straně před rokem 1968. Členové KSČ před rokem 1968 měli také nějaký svůj důvod, ale ten mohl dokonce být i dobrý, třeba i idealistický. Za normalizace zcela pominul, a to i v případě, že se někomu z pomatenosti líbil Marx: tím spíš tam neměl co dělat. Jistě bylo v KSČ plno pořád tzv. dobrých lidí, normálních mužů a žen, kteří se tam ocitli z nějakých rozličných důvodů, ale byl to jejich morální nedostatek. Vstup do ní v 70. a 80. letech byl něco na způsob kolaborace s nepřítelem, který ovládl zemi za účelem jejího ničení a vysávání. To je ten zásadní rozdíl.

Nedovedl jsem si představit (a doposud se na tom nic nezměnilo), že pro takovou věc existovala jiná zdůvodnění než nízká. Neznal jsem nikoho, kdo by tehdy ještě věřil v komunismus, znal jsem jen prospěcháře, kariéristy, bezpáteřní oportunisty nebo čisté idioty s dobrovolně vymytými mozky. Nešel z nich už ani tak strach, jako spíš odér nějaké osobní pokřivenosti a toho nepříjemného pachu, o kterém jsem se zmínil výše. Těžko se toho vjemu dosud člověk zbavuje.

Naštěstí od těch časů uběhlo spousta vody a ta voda mohla ten podělaný šos důkladně umýt. Je to dobře a člověk, pokud není zavilý a bere trochu vážně křesťanské právo na obrácení, to dobře ví. Zároveň má nějakou paměť, která by se také neměla úplně ztratit. Tím spíš ve chvíli, kdy existuje důvod mít z toho obráceného Šavla třeba i radost.

 

×

Podobné články