Svoboda na prodej

EDITORIAL

Svoboda na prodej
Ten, kdo tvrdí, že současné nástroje nejsou dostatečně účinné při potírání pomluvy nebo šíření poplašné zprávy, v zásadě zpochybňuje funkčnost právního státu a snaží se zavádět něco, co je mimo něj. Foto: Shutterstock
1
Komentáře

Dalibor Balšínek

Za jedno z největších nebezpečí pro současnou společnost jsou označovány dezinformace. Od Bruselu po Prahu vznikají návrhy na boj s dezinformacemi, ale bojuje se samozřejmě také v Americe. Připravují se různé nové návrhy zákonů nebo nová evropská nařízení, jež mají společnost před nebezpečnými informacemi ochránit a dotačními penězi podporovat vybraný typ médií. Boj s dezinformacemi se stal ideologickým pojmem, politickým nástrojem, který společnost polarizuje stejně jako třeba názory na přístup k nemoci covid, možná jen s tím rozdílem, že zatímco v případě covidu se emoce zklidnily, zápas o ten správný přístup k dezinformacím teprve nabere na obrátkách.

Na českém ministerstvu vnitra už několik měsíců vzniká v koordinaci s Úřadem vlády „Akční plán pro boj s dezinformacemi“. Má se zavést nový trestný čin, úmyslné šíření dezinformací, mají se dotovat nezávislá média, která se na potíraní dezinformací budou podílet, vláda si chce za tím účelem platit neziskové organizace. Stát si také hodlá vytvořit zákonný nástroj pro vypínání serverů, které budou označeny jako dezinformační. Tolik nápady z Prahy.

Aby toho nebylo málo, v Bruselu česká eurokomisařka Věra Jourová sama přichází s novým evropským nařízením, které přinese poměrně rozsáhlý soubor opatření, jehož součástí bude i centrální bruselský, samozřejmě nezávislý, orgán s úkolem dohlížet na fungování médií v jednotlivých evropských zemích. Obě iniciativy, jak tomu v takových případech bývá, jsou vedeny ušlechtilými úmysly, ve skutečnosti jde ale jen o další pokus získat kontrolu nad informačním tokem institucionálním i individuálním. Obavy, že ve skutečnosti půjde o typ cenzury a omezení svobody projevu, jsou naprosto oprávněné.

Svoboda projevu je totiž hodnota, které něco stojí a platí se například i tím, že musíme snést existenci i jiných názorů. Proč tedy zavádět nová opatření? Ten, kdo tvrdí, že současné nástroje nejsou dostatečně účinné při potírání pomluvy nebo šíření poplašné zprávy, v zásadě zpochybňuje funkčnost právního státu a snaží se zavádět něco, co je mimo něj. Jeden přitom ani nemusí být ani moc smělý, aby nápad Fialova Úřadu vlády nazval zaváděním obdoby lidových výborů, kterými jsou politické neziskové organizace financované státem. Zkušeností s tím, že politické neziskové organizace označují za dezinformace už jen to, co je v rozporu s jejich ideologií a viděním světa, už máme bezpočet nejen u nás, ale i v Evropě.

Předně je třeba zdůraznit, že dezinformace existují odjakživa, nová doba přišla s marketingově atraktivními označeními fake news nebo hoax, přitom jde o jev, který existuje tak dlouho jako lidstvo samo, a to jeho od základního článku, rodiny, přes sousedské vztahy až po společnost na úrovni státu.

V době před nástupem internetu se používala slova jako propaganda, fáma, pomluva, která v různé míře obsahovala nepravdivá tvrzení. I tenkrát škodily, ničily lidskou pověst, byly podnětem k lynčům, stávaly se rozbuškou k revolucím nebo ke státním převratům. Umná práce s informacemi vždycky fungovala jako zbraň, o tom také není nejmenšího sporu. Proč ale domácí a evropské mocenské struktury přicházejí s potřebou nových prostředků boje s dezinformacemi, když zatím nikdo neprokázal takovou změnu nálad ve společnosti, aspoň v České republice, která by byla přímým ohrožením demokratického systému?

Jde o snahu získat kontrolu nad informačním tokem, který se s nástupem internetu rozdělil do mnoha proudů, které vláda není schopna postihnout, velká média ztratila svůj vliv a schopnost nastavovat společenskou agendu. Roli média, přes které proudí informace a kde probíhá dominantní část společenské debaty, převzaly globální sociální sítě a ty díky svým algoritmům rozdělují společnost a radikalizují ji. Facebook, Instagram, Twitter a další na rozdíl od kohokoli jiného, kdo provozuje internetový server, nenesou za šíření informací žádnou odpovědnost, a to dokonce ani na tom prvním elementárním stupni, když umožňují existenci falešných nebo anonymních účtů.

Anonymní udání přitom byla jedním z prostředků likvidace nebo destrukce už v době předinternetové. Důsledná deanonymizace jako projev zodpovědnosti za vyslovený názor je prvním předpokladem elementární očisty internetového prostoru, druhým předpokladem je tlak na technologické firmy provozující sociální sítě, aby jejich uživatelé dodržovali stávající zákony, které pomluvu, šíření poplašné zprávy umějí postihovat, ale zároveň musejí ctít zásady svobody projevu a neomezovat lidi s jiným názorem na svět.

Spor o dezinformace není v zásadě ničím jiným než střetem liberální levice s konzervativním viděním světa, kdy liberální levice se silným vlivem na vládnoucí struktury chce převzít kontrolu nad směřováním společnosti a nad názorovou diskusí o světě, zatímco konzervativci tento prostor brání, aniž by z něho někoho vylučovali.

S bojem s dezinformacemi je přímo spojeno potírání takzvaného škodlivého obsahu, údajné nesnášenlivosti a netolerance; k provinění dnes už stačí jen tvrdit, že jsou dvě pohlaví, že manželství je sňatkem muže a ženy, nesouhlas s eutanazií a všechny ostatní jevy, které jsou součástí kulturní války. V této souvislosti není nezajímavé, že silnou podporu nachází zavádění nových opatření pro boj z dezinformacemi právě u levicově liberálních a progresivistických médií, která jsou na potírání připravena a jsou ochotna nechat si za to od vlády platit.

Ekonomicky jsou na tom špatně všechna média, zprava i zleva, a tento rok může pro řadu z nich být likvidační. Nechat se koupit za vládní peníze je ale jen oddálení potupné likvidace. Média by na vládu měla tlačit, aby nastavila rovné podmínky, zasáhla proti monopolům technologických firem a dominantním hráčům. Ale zdá se, že i pro vládu je lepší zachovat status quo a ekonomicky oslabená média si zavázat.