Když se došlo k slovu „těhotná“, babička zakašlala

ROZHOVOR S MALÍŘEM MERTOU

Když se došlo k slovu „těhotná“, babička zakašlala
"Myslím, že v mých obrazech jsou pořád nějaké příběhy. Každý obraz má nějaký příběh. A každá malba je pro mě novou událostí. Někdy je píšu na zadní stranu obrazu. Takže je to spíš pro mě. Každý obraz vlastně maluju „pro sebe“, ale když je hotový, odpoutá se ode mě a žije svůj vlastní život," říká Jan Merta. Foto: Jan Zatorsky
5
Týdeník

Jiří Peňás

Za malířem Janem Mertou jsem přišel do smíchovského ateliéru, byl šedivý lednový den a jeho obrazy, které měl různě opřené podél stěn, se propadaly do šera a ticha. Byly tajemné, jemně přízračné a těžko definovatelné, což je právě ta věc, která z Jana Merty dělá, čím je: malířem ticha a tajemství, dnešního a přitom nadčasového. V prosinci mu bylo sedmdesát, což pro něj moc neznamená, ale stejně…

Vaše paní Lenka říká, že je ve vás sedmdesát procent umělce a třicet procent tramvajáka. Tak se jmenuje i knížka, kterou o vás vydala Galerie Sklenář. Ale tramvajáka jste nikdy nedělal. Zato jste byl léta před rokem 1989 až do poloviny devadesátých let domovníkem. To nás dva sbližuje. Já byl taky domovník. Jak jste se v tom cítil? Dělal jste ho rád?

Já jsem to dělal po způsobu Solženicynova Ivana Děnisoviče. Prostě jsem to dělal pořádně. Ivan Děnisovič taky kladl cihly pořádně jednu vedle druhé, i když věděl, že je to vlastně k ničemu. Protože si vážil sám sebe, tak si vážil i své práce a záleželo mu na ní, ať dělal cokoli. Ne že bych byl takový solženicynovský charakter, ale když jsem třeba dělal v domě generální úklid, tak si mě pomalu ženské najímaly, abych jim šel domů uklidit. No, naštěstí jsem nedopadl jako ta postava umývače oken z Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí, jak tam ty ženské klátil...

Když jsem byl já domovník, tak jsem to taky nebral nějak úkorně nebo že by mě to ponižovalo. Prostě jsem to dělal, abychom se dostali k domovnickému bytu.

To já úplně stejně! Taky mě to nijak neponižovalo. Já jsem počítal víceméně s tím, že to budu dělat do konce života, nepředpokládal jsem, že mě zastihne nějaká změna. V sedmdesátých letech vůbec, pak, když jsem se dověděl o perestrojce, tak jsem si nedělal žádné iluze. To, že to skončí za mého života, v to jsem nedoufal.

Ale že budete malovat, s tím jste počítal, ne?

To ano. Já jsem tehdy byl takový nedělní malíř. Ve všední den jsem byl provozní technik, později domovník. To začalo tak, že jsem byl vyhozený z podnájmu, to bylo někdy na začátku sedmdesátých let. Šel jsem s kufrem po Karlově mostě, moc jsem nevěděl, co bude dál, a potkal jsem přítele Jiřího Pánka, my jsme se znali z nějaké evangelické brigády, tak jsem mu to řekl a on řekl, hele, já mám domovnický byt, jestli chceš, tak můžeš bydlet u mě. Tak jsem šel bydlet do Břetislavovy ulice, to je na Malé Straně pod Jánským vrškem. Já jsem tehdy dělal vrátného, výběrčího a hlídače v Národní galerii, ale moc mi to nevyhovovalo, v noci jsem to špatně snášel, tak mi Jiří říká, že by bylo něco u OPBH (okresní či obvodní podnik bytového hospodářství pozn. red.) a taky šance na získání bytu. Tak jsem tam nastoupil.

Úplně jako já… Ale to už jste byl malíř?

Já jsem toužil být malířem snad odjakživa. Ale tehdy už jsem maloval. Z té doby mám třeba obraz Rozkvetlý Petřín, v takovém vangoghovském duchu.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.

Jan Merta (1952) se narodil v Šumperku, po maturitě na Střední odborné škole výtvarné pokračoval o deset let později na AVU, absolvoval ji v roce 1987. Od 80. let patřil k přelomové generaci tzv. českého postmodernismu, přitom si zachoval pozici solitéra. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších českých malířů současnosti, zastoupen je v zahraničních galeriích. Žije v Praze s manželkou Lenkou, má dva syny a mentálně si užívá krásy světa, na který zároveň hledí kriticky. Mimo jiné v roce 2018 podnikl v Praze na Andělu politický protest proti Andreji Babišovi.