Reformy perestrojkového prezidenta
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
ZÁSEK VE SNĚMOVNĚ
Sněmovna ve čtvrtek dopoledne neprojednala vzhledem k omluvám, a tedy nepřítomnosti členů vlády, žádnou z 15 poslaneckých písemných interpelací. Jejich uvádění ...
Projev prezidenta republiky Petra Pavla k 28. říjnu netřeba podrobovat nějaké zvláštní kritice. Úkol byl splněn, projev před nastoupenou jednotkou proveden, ústrojová kázeň vzorná, obsahová stránka vyhovující. Prezident není standupový komik ani kazatel, nečekají se od něj nějaké myšlenkové piruety ani že rozesměje nebo rozpláče sál. Sterilita obsahu a prkennost formy je sice nesporná, ale účelu nevadí a většině zúčastněných vyhovuje. Když jeho předchůdci přece jen v něčem vybočovali, mnohým to vadilo, ba některé to i uráželo. Nyní je vše v normálu, jakási robotická strnulost vnímána jako ideál.
Přesto lze snad z té řeči vybrat krátkou pasáž, která sice z ní příliš nevybočuje, ale nějaký charakter má. Je to ta, kde prezident mluví o potřebě reforem: „Potřebujeme reformu důchodovou, potřebujeme skutečné reformy ve zdravotnictví, v justici, ve školství, v ochraně životního prostředí, v digitalizaci, v daních nebo ve veřejné správě a v uspořádání země.“ Tedy vlastně ve všem, dalo by se říct, že potřebujeme totální reformu. Totální reforma pak už je vlastně revoluce.
Revoluce obvykle přichází společnost velmi draho, rozlišit, co je reforma a co je už revoluce, je často dosti obtížné, třeba josefínské reformy nerozmetaly starou společnost o nic méně, než by to provedla nějaká krvavá revoluce. Slovo reforma však nemá tak hrozivý zvuk jako revoluce, naopak, kdyby prezident mluvil o evoluci, což je mnohem mírnější proces, jevilo by se to možná až jako zpátečnické. Reformou se zkrátka nic nezkazí. Reforma znamená zhruba totéž jako pokrok a pokrok či změna, to jsou omamná slova, před kterými padají jakékoli zábrany a výhrady.
Zajímavé je snad ještě něco jiného. Reformní výzvě předchází pasáž, v níž prezident připomíná období po roce 89, kdy „docházelo ke změnám, které vyžadovaly hluboké reformy“. Ty „nebyly líbivé a prosazovaly se těžko“. Ba, přiznává prezident: „Dělaly se chyby.“ Ale chtěli jsme „položit základy budoucí prosperity a viděli jsme společný cíl, který nám dával smysl“. Ta pasáž staršímu člověku, vrstevníkovi Petra Pavla, něco připomíná. A když slyší „dělaly se chyby“, má pocit déjà vu. Chybí jen to „soudruzi“, ano, „dělaly se chyby, soudruzi, proč to nepřiznat…“.
Prezident republiky Petr Pavel zažíval své formativní období v čase takzvané perestrojky. Perestrojka byla v československém vydání zvláštní úpadkové období vyznačující se imitovaným úsilím o udržení systému prostřednictvím předstírání neexistujících reforem. Byla to z podstaty prekérní situace, kdy politické vedení, jež samo způsobilo úpadek, muselo přesvědčit společnost i samo sebe, že ve skutečnosti jsou reformátoři, kteří už se poučili z chyb („dělaly se chyby“) a nyní jsou připraveni na nové výkony. Nejfrekventovanějším slovem té doby byly reformy. Reformy byly zázračným řešením všeho, klíčem, kterým se měla otevírat zarezlá vrata nefunkčního systému. Ten byl před krachem, nefungoval, sotva těžce sípal a funěl. Byl to v každém ohledu vehikl, který se zadřel, nefungoval a byl na odpis. Měly ho však zachránit reformy. Nikdo tehdy nevěděl, jaké a čeho se mají týkat, ale tím spíš se o nich pořád mluvilo.
Socialismus, či jak ten dezolátní systém nazvat, jak známo, reformy nezachránily: jednak to nešlo a zadruhé to ani nebylo míněno vážně. Něco z toho ale zůstalo. Mentální nastavení ochotné vždy znovu a znovu věřit, či aspoň tu víru předstírat, že reformy jsou příkazem dějin, lékem všech neduhů společnosti. Která se do těch problémů většinou dostala právě těmi reformami.
PENÍZE PRO EXPREZIDENTY
DOPLNĚNÍ RADY ČNB