Falešné vábení progresivismu

V posledních třiceti letech nastala velká změna v levicové politice a myšlení. Tradiční levice se soustřeďovala na postavení dělníků, v makroekonomice preferovala vyšší zdanění a státní vlastnictví. Po nástupu liberální levice v devadesátých letech se toto změnilo, levice v zásadě akceptovala konzervativní přístupy k ekonomice, neboť ty přinesly ekonomický růst v osmdesátých letech po letech stagnace přisuzované levicové ekonomické politice. S tím přišla i jistá vyprázdněnost levicových politických kruhů a snaha o hledání nových myšlenek pro budování lepší společnosti.

Naplnění těchto ambicí levicoví politici a intelektuálové našli v myšlenkách, které lze shrnout pod pojem progresivismus. I když zřejmě pod vlivem minulých zkrachovalých -ismů se jeho zastánci sami takto neoznačují. Nicméně provázanost zastánců těchto myšlenek ukazuje na komplexní ideologii.

Historicky byl progresivismus politický směr, který razil ve společnosti změny přinášející rozšiřování prostoru svobody ve společnosti. Dnes se progresivismus paradoxně stal symbolem snahy o zbourání současné podoby „západní“ společnosti. Podobně jako když se vývoj hnutí za lepší postavení dělníků přeměnilo v socialisticko-komunistické hnutí usilující o přeměnu společnosti v rovnostářskou společnost se státním vlastnictvím výrobních prostředků.

Myšlenky progresivismu jsou často spojované s neomarxismem či kulturním marxismem, protože se tato ideologie soustředí více na regulaci společenských vztahů, než na cíle ekonomické rovnosti jako to bylo původním marxismu. Současné hnutí progresivismu má za cíl stejně jako původní marxistické socialisticko-komunistické hnutí před sto lety celkovou přeměnu člověka a přeměnu společnosti v novou a lepší entitu, nastolení nového společenského systému. Vzhledem k tomu, že násilná revoluce se neosvědčila jako způsob přeměny společnosti, je snaha tyto myšlenky prosadit ovládnutím mediálních, vládních, korporátních struktur.

Progresivismus má přitažlivé myšlenky, které mají podstatnou podporu společnosti, stejně jako před sto lety měly myšlenky socialisticko-komunistického hnutí. To neznamená, že společnost by tehdy podporovala komunistickou revoluci, stejně tak dnes ne každý progresivista schvaluje přilepování k silnicím nebo demolici kulturních památek. Ovšem tehdy i lidé z hlavního proudu politiky, třeba Edvard Beneš, byli přesvědčení o tom, že budoucností společnosti je socialismus, a tak i dnes hodně lidí v hlavním proudu politiky věří základním myšlenkám progresivismu, protože jsou stejně přitažlivé jako před sto lety víra v odstranění sociálních nerovností, které propagovalo socialisticko-komunistické hnutí. Fanatická oddaná skupina radikálů celému hnutí dává stejnou nebezpečnost jako tomu bylo před sto lety.

Jaké jsou hlavní pilíře progresivismu?

Klima alarmismus – původní přesvědčení o potřebě čistého životního prostředí se proměnilo v apokalyptickou představu o škodlivosti lidstva zejména západní společnosti pro planetu. Radikální součástí ideologie je hnutí nerůstu, které prosazuje zastavení ekonomického růstu. Příkladem za všechny je používané heslo „kapitalismus je ekocida“. Tento pilíř progresivismu útočí na ekonomickou prosperitu svobodných zemí ať už naivitou či záměrně. Charakteristický je pro klima alarmisty pseudonáboženský fanatismus postrádající jakékoliv nuance v uvažování. Člověk je buď pro záchranu planety anebo fosilní fašista. Paradoxní je, že klimatický alarmista vrhá kečup na obrazy starých mistrů či blokuje dálnice, ale nikdy nedemonstruje před čínským nebo indickým velvyslanectvím, i když tyto a další rozvojové země masivně staví uhelné elektrárny a se slevou kupují ruský plyn a ropu. Nechávají se uchlácholit papírovými sliby Číny, že bude klimaticky neutrální v roce 2060, ačkoli uhelné elektrárny mají životnost 40 let, a tudíž Čínou nyní stavěné a plánované elektrárny již přesahují životností rok 2060. Také útoky na evropské zemědělce, kteří hospodaří s nejmenším dopadem na životní prostředí a klima na světě, jsou dokladem odborné neznalosti a fanatismu na straně alarmistů. Míra klimatického pokrytectví je nezměrná a ukazuje, že cílem není snížení CO2, ale likvidace ekonomiky v západním světě.

Transgenderismus – původní přesvědčení o potřebě nediskriminačního začlenění lidí s homosexuální či nevyhraněnou sexuální identitou se proměnilo ve skálopevné přesvědčení, že neexistuje binární rozlišení mezi pohlavími, a že pohlaví je společenský konstrukt prosazovaný konzervativním patriarchátem. Tento pilíř progresivismu je přitom útokem na podstatu biologie a rozmnožování a také dobrou ukázkou toho, jak extrémní a od většinové části společnosti odtržené myšlenky progresivismus hájí. Zaměřuje se zejména mládež, která zcela přirozeně v pubertě prožívá nejistotu v oblasti sexu a sexuální identity. Nejodpornější z myšlenek hnutí je přesvědčování mládeže, že jejich sexuální problémy jsou způsobeny jejich jinou sexuální identitou a jejich problémy lze vyřešit podáváním blokátorů puberty, při jejichž nasazení dochází k zastavení normálního vývoje pohlavních znaků. Vedlejší příznaky této „léčby“ jako je řídnutí kostí, neplodnost a podobně jsou zlehčovány. Ideologie transgenderismu má mnoho odpůrců i mezi jinak liberálními homosexuály, kteří logicky argumentují tím, že spoustě dětí je vnucován pocit, že sexuální přitažlivost ke stejnému pohlaví je třeba „vyléčit“ hormonální proměnou v druhé pohlaví. Dalším zrůdností je představa ženského těla k pronájmu pro narození dětí, které by biologicky se nemohly narodit. Opět tu vidíme pokrytectví progresivistů, kritika se obrací na údajně nedostatečnou ochranu tzv. genderových minorit, násilí na ženách, ale ti samí aktivisté prosazují právo nosit burku či podobné symboly islámu, které vyjadřují podřízenost a nesvéprávnost žen, na což poukazují ženy, které byly nuceny utéct do Evropy před politickým pronásledováním v Iránu. Cílem tohoto pilíře progresivismu není ochrana žen či minorit, ale snaha rozbít reprodukci lidí v rodinách západních společností a vykořenění lidí z hodnot evropských společností.

Podpora migrace – původní přesvědčení o potřebě poskytnout azyl politicky pronásledovaným lidem a dočasné útočiště lidem z válečných konfliktů se proměnilo v představu, že každý má nárok na přestěhování se do země podle svého výběru, a že západní země mají povinnost všechny migranty přijmout a postarat se o ně. Podpora migrace je inspirovaná multikulturalismem, který je definován nejen jako soužití mnoha kultur, ale také to, že každý kulturní pohled na věc má stejnou pravdivost, neexistuje nějaký pohled, který by měl větší váhu než ten druhý. Například jestliže jedna kultura se dívá na ženu jako podřízenou muži tak má to stejnou pravdivost jako pohled jiné kultury, která ženu považuje za rovnoprávnou. Oba pohledy samozřejmě v jednom státě existovat nemohou, protože to má právní následky, což je základní omyl multikulturalismu. Progresivisté tak pokrytecky zavírají oči nad svatbami nezletilých, vzrůstem kriminality či sexuálními útoky na ženy. Cílem tohoto pilíře je proměnit složení evropské společnosti ve prospěch lidí ze zemí Afriky a Asie, což podle progresivistů umožní nastolit novou multikulturní společnost, vytvořit nového člověka (podobnost s cílem nacismu a komunismu není náhodná). K podobnému vývoji dochází i v USA, kde se progresivisté usilovně snaží přemístit do USA maximum migrantů z latinské Ameriky (včetně dovozu letadly), podle ředitele ochrany hranic USA to bylo více než 1,1 milionu jen za loňský rok.

Je zřejmé, že každý z pilířů progresivismu vychází z velmi přitažlivých myšlenek stejně jako tomu bylo v socialisticko-komunistickém hnutí, a proto má progresivismus významnou podporu mezi západní elitou, která je sociálně extrémně liberální (v americkém smyslu slova). Propast mezi ní a voliči nikdy nebyla tak velká, čehož dokladem je úspěch „populistických“ stran na západě. Místo toho, aby liberální elity vzaly obavy a nejistotu velké části elektorátu v jejich zemích vážně, raději voliče obviňují z toho, že podlehli nepřátelským dezinformacím. Progresivní organizace bez jakéhokoliv demokratického mandátu mají bohužel silnou podporu státu, jejich představitelé jsou zváni do médií a na přípravu zákonů mají mnohdy větší vliv než všechny ostatní zájmové skupiny včetně odborů a byznysu. Konečné cíle těchto hnutí jsou v médiích prezentovány spíše zaobaleně, aby nepůsobily příliš radikálně a nepobouřily. Jakékoliv pochyby o směřování západní společnosti, které se objevují většinou v konzervativních či alternativních médiích, hned dostávají účinnou nálepku fašismu a rasismu, takže je pro ně těžší soutěžit na trhu myšlenek a ideologií.

Užitečným nástrojem pro cíle progresivismu jsou dotace na různé chvályhodné cíle. Část dotací pokřivuje trh a způsobuje různé tržní nerovnováhy, které se projevují náhlým zdražením některého zboží, jeho nedostatek a inflaci. Tyto důsledky jsou přisuzovány tržní ekonomice (nikoli dotacím) a jsou impulsem pro další spirálu regulací a dotací. Druhým nezanedbatelným užitkem dotací pro progresivismus, je, že poskytují pohodlný finanční příjem mnoha progresivistům v tzv. nevládních organizacích a tito lidé mají čas i osobní finanční zájem dále prosazovat cíle progresivismu.

Nelze opomenout ani nástroje bez milosti využívané progresivisty v boji proti lidem s opačným či neorodoxním smýšlením: tzv. cancel culture, zločiny z nenávisti a boj s údajnými dezinformacemi. Strach z možné ztráty zaměstnání, zastavení akademického postupu či společenské ostrakizace působí jako mocný zdroj autocenzury v politice, byznysu i akademické sféře. Boj proti dezinformacím se halí do hávu potřeby chránit společnost před zhoubným vlivem nepravdivých informací a děti před nebezpečnými pedofily, ve skutečnosti se jedná o mocenský nástroj progresivistů k vytváření atmosféry strachu a potlačení jiných názorů. Opět to je zneužití chvályhodných myšlenek pro mocenské zájmy progresivismu. Velmi negativní roli zde bohužel sehrávají mainstreamová média, které už v drtivé většině nedokážou „reportovat“ bez progresivního zabarvení, pokud se pro levici nepříjemnými tématy vůbec zabývají. Snahy o cenzuru dnes označované jako boj s dezinformacemi či zločin z nenávisti jsou staré jako písmo samo, nová jsou pouze odůvodnění. Dříve to mohla být urážka panovníka, národa, dělnické třídy, dnes třeba tzv. urážka sexuální menšiny nebo zpochybňování klimatických změn.

V poslední době k překvapení mnohých vyhřezl z aktivistů progresivismu antisemitismus. Přitom by to nemělo být překvapení, vznik západní liberální svobodné společnosti v 19. století je přirozeně spojen se společenským vzestupem postavení Židů v evropských společnostech. Pro odpůrce svobodné společnosti vždy byli a nadále jsou Židé symbolemkapitalismu, a protože progresivisté nenávidí kapitalismus, jsou mnozí z nich antisemité maskující se za ochranu Palestinců.

Socialisticko-komunistické hnutí je spojené s představou revoluce, totality, zavírání politických oponentů. Ovšem to jsou jen vnější znaky, socialisticko-komunistické hnutí dokázalo zničit ekonomiku země i bez revoluce a totalitního ovládání společnosti, stačila k tomu určitá ne nutně většinovápodpora těchto myšlenek ve veřejnosti a ve společenských elitách. To byl případ Velké Británie po 2. světové válce, která nastoupila cestu znárodňování, socialistických regulací a mocné pozice odborů. Tato politika pokračovala bez ohledu na to, zda byli u moci konzervativci či labouristé od roku 1945 až do roku 1979, kdy se o Británii mluvilo jako o nemocném muži Evropy. Léčba Thatcherovoubyla bolestivá, vrátila sice Velkou Británii na cestu prosperity, ale původní síla Velké Británie byla nenávratně pryč.

Dnešní Evropská unie je zcela v područí progresivních elit a již se vzdálila tomu, co byli evropští voliči ochotní akceptovat. Progresivismus pronikl do všech rozhodovacích pater politikyi byrokracie a páchá nenávratné škody v členských státech stejně jako to činilo socialistické hnutí na Velké Británii po 2. světové válce. Důsledky pro země Evropské unie budou ještě horší, protože je zasažena nejen ekonomika, ale i společnost jako celek.

Falešné vábení progresivismu je minimálně stejně nebezpečné a lákavé jako vábení socialisticko-komunistických myšlenekve 20. století, protože prorůstá společností jako rakovina a obranné mechanismy společnosti včetně voleb a skutečně nezávislých a svobodných médií jsou paralyzované. Tradiční pravicové politické strany, které by si měly odpor vůči progresivismu osvojit se bojí mainstreamových médií a málokterý z politiků tradičních stran si dovolí tomu vzepřít z obav z dehonestace, ovšem příklad Polska ukazuje, že lze udržet popularitu a témata zvednout.

Avšak ve většině zemí reakce veřejnosti přináší do politiky nové pravicové strany tzv. identitárního hnutí. Mainstreamové progresivní mediální a politické kruhy se snaží tato hnutívytlačit na politický okraj jako nebezpečné extremisty. Například nepodložená tvrzení progresivistického portálu Correctiv (na Correctiv jsou kvůli tvrzením podána trestní oznámení) o obsahu nevýznamného setkání některých politiků AfD v hotelu Adlon spustila v Německu hysterii o ohrožení demokracie neonacismem. Pro nová pravicová hnutí je proto složité získat seriózní postavení v politice a přinášet praktická řešení. Pro překonání bariéry mainstreamových médií se nová hnutí často uchylují k politice jednoduchých hesel, které nelze uskutečnit. Hysterie provázející jakoukoli možnost, že se tato hnutí budou podílet na výkonu moci je až děsivá. Možnost obrátit negativní vývoj v západních společnostech se tak dostává do spirály krize nedůvěry veřejnosti v politiku, neboť pro občany je složité prosadit své názory a zájmy v politice.Zvyšující se napětí ve společnosti tak ohrožuje samotné fungování evropských demokracií.