To, co se děje v oregonském Portlandu či v San Franciscu, je dystopie. Tisícům lidí státní i nestátní aktivisté pomáhají změnit se v lidské trosky a umřít. Ale i tam, kde ještě nedošlo na legální drogová tržiště pod otevřeným nebem, jsou problémy, píše Martin Weiss.
Foto: Shutterstock
1
Řadu let vedeme s politologem Petrem Sokolem dialog o české politice. Tentokrát jsme se pokusili popsat její půdorys, konfliktní linie a varianty směřování.
Mágové politického marketingu asi znají americký termín „wedge issue“, který by se dal přeložit třeba jako štěpící téma – politické téma, u kterého se ostře rozcházejí zájmy a postoje nějakých skupin jinak víceméně soudržné politické koalice. Zabýváte-li se politickou černou magií, toužíte po tom, takové téma najít a vrazit ho jako klín (wedge) do nepřátelské politické koalice.
Občas překvapíme i sami sebe, když na takové téma narazíme ve vlastní politické koalici nebo třeba jen společenské bublině. Jako třeba s drogovou politikou teď. Národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil poskytl rozhovor webu iDNES. Slova v titulku „Je čas zpřístupnit marihuanu, možná i kokain“ se postarala o oheň na střeše. „To není protidrogový koordinátor, ale prodrogový koordinátor“ – víte, že ta slova musela přijít, a správně jste si tipli, že je pronese lidovec. A připomene, že Vobořil je členem ODS.
Drogová politika je totiž takovým klínem. Na širší společenskou skupinu, řekněme třeba voliče stran vládní koalice, ale i na příznivce jedné politické strany, třeba ODS.
Nemá to řešení, protože u devadesáti procent lidí se znalosti drogové problematiky omezují na pár sloganů či memů, jež jsou zhusta iracionální a v nejlepším případě z kontextu vytržené polopravdy. Lidé si je osvojí na základě svého temperamentu, osobnostního nastavení a kulturního prostředí, v němž vyrůstali a žijí. Do nich zapřahají své ideologické postoje a nalezené střípky odborných poznatků, přičemž se mohutně uplatňují tzv. kognitivní zkreslení – vyhledáváme a pamatujeme si přednostně takové poznatky, které ty naše instinktivní postoje potvrzují, a jiné poznatky bohorovně ignorujeme.
Protože nakolik lidovecké politiky a drogové konzervativce vyděsily znalosti o nebezpečnosti kokainu a nakolik se jim v mozkových obvodech spojily představy o kokainu jako droze zdegenerovaných umělců a bezbožných finančníků, již končí paranoií a pády z oken?
Na to ovšem bude lidovcům kousavě připomenuto, že na jižní Moravě je svět sice ještě v pořádku a kokainuprostý, ale alkohol obsažený v tamním tichém vínu, jehož nezdaněný status lidovci obhajují, je u nás zodpovědný za mnohem větší škody.
Všechny reakce v této debatě jsou totiž kousavé. Požívání drog – legálních i nelegálních – je spojeno s jazykovými hrami, v nichž se odráží veškeré vědomí slasti, rizika i zakázanosti, s drogami nerozlučně spojené.
Vobořil je, tak jako většina odborníků činných v oblasti, zastánce přístupu „harm reduction“. Pro někoho už ten anglický termín zajišťuje odbornost, a tedy nevývratnost těchto názorů. Není důvod Vobořila podezírat, že má zájem užívání drog šířit či normalizovat. To, že drogová závislost existuje a je špatná, říká Vobořil jednoznačně. A strana harm reduction a dekriminalizace má lepší memy. „Vyhlásili jsme válku drogám, a drogy vyhrály“ – kdo by chtěl při vědomí historie drogové prohibice rozporovat tuto parafrázi Ronalda Reagana?
Jenže z toho, že drogy si vždycky cestu najdou, nevyplývá, že nechat všemu volný průběh je bez rizika a bez následků. Je překvapivé – anebo možná vzhledem ke zmíněnému kognitivnímu zkreslení není –, že právě deregulátoři, již se považují za kosmopolitnější lidi než tradicionalističtí mravokárci, si nevšímají výsledků přirozených experimentů, které v současné době v některých zemích, zejména v USA, probíhají. Dekriminalizace marihuany či dalších drog v některých státech USA nevedla k dobrým výsledkům. To, co se děje v oregonském Portlandu či v San Francisku, je dystopie. Tisícům lidí státní i nestátní aktivisté pomáhají změnit se v lidské trosky a umřít. Ale i tam, kde ještě nedošlo na legální drogová tržiště pod otevřeným nebem, jsou problémy. Legální marihuana nezlikvidovala černý trh, protože ta ilegální je stále silnější. Dělicí čára mezi marihuanou pro „medicínské“ a „rekreační“ užívání spočívá ve spikleneckém mrknutí oka. Nikdo nedokáže docílit, aby marihuana určená na prodej dospělým „neprosákla“ mezi mladistvé. A účinky THC na mozkový vývoj mladých nejsou bezvýznamné. Stejně jako není zanedbatelný počet lidí, u kterých marihuana odbrzdí vznik psychózy. Pokud lidé tvrdí, že v životě neviděli nikoho, koho by zničila marihuana (zpravidla míněno na rozdíl od alkoholu), tak možná proto, že ti lidé jsou zavření v blázincích nebo doma.
Taky nelze přehlížet, že, jak si stěžuje sám Vobořil, i lépe designované dekriminalizační programy mají řadu podpůrných složek, jejichž význam se neprojeví okamžitě, a tak mají vlády tendenci je v první rozpočtové krizi přestat financovat. To je možná případ vychvalované portugalské dekriminalizace tvrdých drog, kde v posledních letech počet úmrtí na předávkování po poklesu opět vzrůstá.
Některé z těch deregulátorských memů jsou taky vyloženě mizerné. Například politik ODS Radim Ivan rozšířil na Twitteru graf „škodlivosti návykových látek“, u něhož je uveden jako zdroj pouze „The Lancet“. Takže nevíme, jak odborníci z Lancetu vypočítali „škodlivost pro uživatele“ a „škodlivost pro ostatní“, dvě složky, z nichž škodlivost skládají. Ale i když budeme vstřícně předpokládat, že si je nevycucali z prstu, platí, že společenská škodlivost je lokálně a kulturně podmíněná. Třeba metamfetaminu graf přiznává velkou škodlivost pro uživatele, ale takřka nulovou škodlivost pro ostatní. S tím se může ztotožnit jen ten, kdo v životě neotevřel žádný český zpravodajský server. Div ne v každé druhé zprávě o nějaké divočejší bouračce nebo automobilové honičce se dočtete, že řidič měl v sobě pervitin. Nemluvě o jiné kriminalitě s drogou spojené.
Na druhé straně je pravda, že tradicionalisté/mravokárci mají tendenci účinky exotických drog hysterizovat a účinky alkoholu bagatelizovat. Ale lidé, kterým se drogy intuitivně protiví, protože v nich vidí degradaci, něco, co by člověk neměl dělat, protože se může stát zvířetem, tu vždy budou. A liberálové, kteří nečetli Morálku lidské mysli od Jonathana Haidta, budou stále překvapováni tím, že jejich maxima „Cožpak si se svým tělem nemohu dělat, co chci?“ neudělá na každého dojem.
Pravda je taková, že deregulátoři mravokárce potřebují. Protože užívání těch drog, jež v různých společnostech nepřerostlo přes hlavu, je zasazeno do nějakého tradičního kulturního rámce. Tak jako Vobořil zmiňuje, že kratom užívají lidé v Thajsku a Malajsii tisíce let v malinkých dávkách. Tak jako jsou psychedelické drogy ve svých domovech užívány třeba v rámci nějakého rituálu pod vedením nějakého gurua a podobně. Udržování těch pravidel obnáší i jistou dávku odsuzování, stigmatizace, mravokárcovství. Kolik lidí je uchráněno od pervitinu tím, že v jejich sociální bublině patří mezi nízkostatusovou drogu, spojovanou s lidmi s vymytými mozky? Kolik lidí chrání před pádem do alkoholismu to, že představa pití doma o samotě v nich aktivuje pocit viny, protože mají zažité, že to prostě člověk, který si chce vážit sám sebe, nedělá?
Mravoklárci by se neměli vyhýbat znalostem. A dekriminalizátoři/deregulátoři si zase musí uvědomit, že neexistuje omezení škod bez norem, a tedy bez určité míry mravokárcovství.
ROZHOVOR
00:06
