Dunaj vypadal jako černá stoka a z věží strážního hradu Golubac, který na srbské straně chránil hranici před Osmany, začali vylétat vampýrové.
Foto: Jiří Peňás
9
V případě mezinárodních zatykačů koná státní zastupitelství a policie, nejde o politické rozhodnutí. Mluvčí ministerstva zahraničí Daniel Drake to napsal ČTK v ...
Nebe se zatáhlo tak, že Dunaj vypadal jako černá stoka. Z gotických věží strážního hradu Golubac, který na srbské straně chránil hranici před Osmany, začali vylétat netopýři, nebo spíš vampýrové. Naše mobily drnčely výstražnými zprávami v rumunštině: nikdy mi ještě nic takového nepřišlo, bylo to, jako když mobil dostane elektrickou ránu. Bylo jasné, že se schyluje k strašlivé bouři.
Naše rychloexpedice Český Banát 24, která se vracela z výletu do Herkulových Lázní, jí jela vstříc. Všichni zmlkli, zaraženě vypadal i řidič Aleš, jevící se jinak zcela suverénně. Chvíli ještě pokračoval v cestě, ale pak dodávku rychle otočil, a jak jen to bylo možné, pádil s ní směrem od živlů. Za chvíli nás dostihly. Nebesa se roztrhla a vyvalila obsah útrob.
Kroupy velikosti vajec začaly za strašného rachotu dopadat na střechu a přední okno, každou chvíli jsem čekal, že se musí vyvalit. Naštěstí dopadaly pod nepřímým sklonem, pomačkaly jen plechy. Seděli jsme tiše a zaraženi, někdo se asi i modlil, po deseti minutách to přestalo a nad dunajskou clisurou (Clisura Dunării) čili stokilometrovou soutěskou, která právě tam někde u obce Coromini začíná, už zase vycházelo slunce.
Do Svaté Heleny, české vesnice v kopcích nad Dunajem, ve které jsme bydleli, to bylo už jen pár kilometrů. Vjeli jsme do ní a pomalu nám docházelo, že co jsme zažili my, byla legrace. Povalené stromy, rozbitá okna, omítky jako po střelbě, proděravělé střechy, díry v taškách, jako když je někdo pokropí kulometem. Z domů vycházeli lidé a zírali na tu spoušť. Také naši domácí, Rothovi a Hánovi, metlou vymetali vodu z průjezdu, nosili kbelíky, rovnali polámané větve, sbírali spadlé tašky ze střechy. Pak se zastavili a zvedli bezmocně ruce. – Tohle snad ještě nepamatujeme. To bylo, jako když se armáda přižene, všechno to potlouklo, okurky, lóza (vinná réva), meruňky, paratajzle (rajčata), všechno je to pryč. A tak hezky to rostlo, na dobrou úrodu to vypadalo, a je to vmžiku pryč, sotva jsme stačili psa schovat, toho by to umlátilo, kdyby nezalez. Nu, jestli nám chcete nějak pomoct, tak tam v kůlně je hamparádí (ano, hamparádí) a můžete zametat, ale my si nějak musíme poradit sami, hlavně rychle střechu od stodoly opravit, vždyť tam máme seno…
A naše výprava na to hleděla jakoby s pocitem, že to je možná i naše vina, když jsme sem přijeli a zrovna přišla živelní katastrofa. Já opravdu nevěděl, co říci, ale protože mezi námi byla herečka a katolický kněz, tak hned nabrala naše pomoc správný směr, herečka už organizovala na sítích sbírku pro krajany a kněz už hledal na internetu, kde by se dala sehnat levná střešní krytina, a dával dohromady pracovní čety, takže naše pouto s krajany se posilovalo a tužilo, jako bychom po těch dvou dnech, co jsme tam byli, patřili k nim.
Ono totiž, jak jsem to už pochopil, do banátských vesnic za krajany se jezdí jako do rodin. Pan sociolog Klvač, velitel výpravy, se tam stal součástí obce čili komunity, která poskytuje přístřeší formou několikadenní adopce. Prostě vás vezmou na byt, žádný booking, z ruky do ruky něco zaplatíte (měli by si říkat o víc), jíte u jednoho stolu, koupelna etc. je také rodinná. Spíte v pokoji, který pravděpodobně zůstal po dětech, jež odjely žít do Čech a možná sem přijedou na prázdniny, ležíte v jejich postelích, nad vámi jsou fotografie ze svateb a pak vnoučata, která už vyrůstají v Čechách, od ostatních se odlišují už jen tím, že mají poněkud exotičtější babičku, za kterou se před ostatními spolužáky možná trochu stydí, protože má slepice, králíky a voní po chlévě, neboť chodí dojit krávu. Pak snad pochopí, že taková babička je výhra a klenot. Možná to vědí už teď.
U jedné takové ideální „babičky“ a „dědečka“ jsem tedy bydlel. Také jejich kráva se ráno odebrala inteligentně na pastvu, večer se zase sama vracela přes ves, čímž vytvářela archaický kolorit. Na snídani ležel na stole vždy její produkt, sýr a mléko, což mi přišlo exotické, ale ono to bylo normální. Večer je vystřídala višňovka a cujka, to je rumunská kořalka, také vlastní výroby. S paní asi tak mého věku jsem vedl lehkou konverzaci, ze které jsem vyvozoval sociologické poznatky. Třeba jsem se jí zeptal, jestli byla někdy u moře, Rumunsko má přece moře… – Kdo by se mi postaral o dvůr a zvířata!? pravila. – Sestra u moře byla, ale já bych se tam necítila dobře. Já byla nejdál v Temešváru kvůli dokladům a pak jednou u dcery v Ústí, ale už tam k vám nepojedu, holka jezdí sem, co bych tam dělala? – Její čeština zněla velmi hezky, mluvila s vysokou intonací, jakou jsem slýchal na vesnicích kolem Blatné nebo Strakonic, odkud kdysi přišli. Žádné jako, prostě, super, ale slova volili výstižně a jaksi malebně. Když jsem jí říkal, jakou má hezkou češtinu, pokrčila rameny a řekla, že všichni tady tak mluví. Rumunsky samozřejmě umí, to se naučili ve škole, ale mluví jí jenom s kamarádkami. Smíšená manželství po celou dobu téměř neexistovala, skoro vše se dělo v češtině, teď v češtině sleduje i turecké telenovely, taky Růžovou zahradu, zprávy ne, politika ji nezajímá vůbec. Když jsem se před jejím mužem zmínil, že Rumunsko v šedesátém osmém neintervenovalo do Československa, moc nevěděli, o čem mluvím. Měl jsem pocit, že co bylo před rokem 1989, je pro ně dávno a nemá smysl se tím už zabývat. Jeden režim padl, pak byl jiný, život se dál vedl, největší změna přišla v devadesátých letech, tehdy se jejich život opravdu začal měnit: Češi přijeli, děti odjely.
Ceauesescův režim měl svá slepá místa a český Banát byl tak daleko od Bukurešti a vlastně tak marginální, že ho nechával na pokoji, i ta políčka a dobytek si mohli nechat. Až sem buldozery šíleného plánu „systematizace venkova“, který zlikvidoval stovky, možná tisíce vesnic v centrální části země, nedojely. Možná byly úřady rády, že se ti Češi, Rumuni jim říkají Pémové od Böhme, o sebe jsou schopni postarat.
Přece jen ale ta paní uznala, že něco bylo jiné a možná i v něčem lepší: že totiž muži měli práci, což také ovšem znamenalo, že domácnost a starost o hospodářství byly na nich, na ženách, ale aspoň se jim do toho mužští nepletli a přinesli nějakou lei. Většina jich pracovala v hlubinných dolech nedaleko Moldovy, což je nejbližší město, lze-li to tak nazvat. Těžila se tam měď a jinde antracit. Z té doby, tedy ze sedmdesátých let, což bylo krátké období rumunské „prosperity“, pochází taky většina přestaveb venkovských stavení, dosavadní domky se štíty do ulice se rozšířily, přistavěly se k nim další části, takže domy přišly o svůj ráz, ale tak to chodí: že jsou české vesnice na první pohled úhlednější než rumunské, kde estetický masakr proběhl skoro kompletně, netřeba zmiňovat. Pár zbylých štítových a rázovitých stavení zůstalo v obci Gerník, která leží víc v horách, a je tudíž jaksi zachovalejší. Tam ještě uvidíte modré dřevěné okenice, krásná truhlářská vrata, prosté, ale půvabné štukové ornamenty. Zajímavé jsou fasády z barevných keramických obkladů, takže ty domy vypadají jako nějaké pestrobarevné ještěrky. Ale to nemá samozřejmě s původními „českými“ prvky nic dělat, to se v Rumunsku dalo tehdy sehnat ve stavebninách, a kdo na to měl, vybarvil tím svůj dům.
V devadesátých letech se doly zavřely, ti, kdo žili jen z práce v nich, padli do chudoby. Češi se vrátili na svá políčka, jejich děti hromadně odešly do Čech, samozřejmě ne všechny, ale tolik, že budoucnost českého Banátu je velmi nejistá, tedy spíš jistá: lidí, těch původních, bude ubývat a ubývat, stejně jako ubývá obdělávaných políček nad Svatou Helenou. Kdo zažil český Banát v devadesátých letech, říká, že už je to jiná krajina: pole zarůstají, dobytka je polovina nebo méně, panoramatu zasadily ránu tyče větrníků, za které jim firma vysypala štěrkem cesty a udusala fotbalové hřiště za vesnicí. Je prý vlivem těch vrtulí méně ptáků, které sem jezdili pozorovat ptákoznalci, takže i já třeba viděl chocholouše, který v Čechách už skoro není. Večer po bouři jako by všichni ptáci odletěli, ale druhý den už je bylo od rána zase slyšet.
00:02
