Quo vadis, Francia?

ÚHEL POHLEDU: V okně pařížského Templu zazpívá bezhlavá Marie-Antoinetta, držící svou zakrvácenou hlavu na klíně, začátek revoluční píseň Ça ira!, načež se ze sousedního balkonu ozvou tvrdé, kakofonické akordy. Jakmile zazní verš „les aristocrates à la lanterne!“¹, objeví se v oknech bývalého královského paláce svatého Ludvíka celý makabrózní, bezhlavý sbor multiplikovaných Marií-Antoinett. Tento „operní výstup“ vrcholí příjezdem zlaté triumfální lodi s alegorickou postavou Paříže či snad Svobody a poslední takty hřmotných úderů strun a bubnů jsou korunovány ohňostrojem krvavě rudých stuh tryskajících po celém slavném pařížském nábřeží. Jedná se snad o epizodu nově objevených pamětí popisujících oslavy Nejvyšší bytosti za Robespierrovy vlády teroru? Kdeže, ani se neúčastníme některého z dekadentních bals des victimes²: jsme v roce 2024 na zahájení Letních olympijských her v Paříži. Jsme v té samé Paříži, která před čtrnácti dny, 14. července, oslavila začátek Velké francouzské revoluce, počátek nových francouzských dějin a počátek moderních dějin vůbec.

Každoroční oslavu dobytí Bastily, prvního z revolučních mýtů o „heroismu prostého lidu“³, který vzápětí pochodoval pařížskými ulicemi s „první“ revolucí sťatou hlavou generála De Launayho naraženou na kopí, člověk vždy nějak přetrpěl. Ovšem při zahájení nynějších olympijských her kaskáda krvelačné morbidity dosáhla hrůzně doslovnou oslavou veršů Marseillaisy: „Qu’un sang impur, abreuve nos sillons!⁴“ v uplynulých dnech svého nového vrcholu (jak jen souvisí tato oslava temných aspektů moderních dějin s olympijskou myšlenkou?).

V rámci zahajovací olympijské show snad už ani není třeba zmiňovat skandální „drag-Poslední večeři“, za niž se mezitím stihli pořadatelé omluvit – o ní napsala už řada konzervativních komentátorů. Zmíním jen, že již Douglas Murray v jedné ze svých publikací trefně napsal, že na světě není zesměšňovanější náboženství nežli křesťanství, případně judaismus. Křesťané jsou navíc mimo západní civilizační okruh tvrdě pronásledováni (Čína, Pákistán, Mali, atd.). Naopak karikování islámu končívá (nejen) ve Francii krveprolitím⁵. Nikdo by se také neodvážil karikovat Buddhu nebo hinduistickou bohyni smrti Kálí. Oproti tomu Kristus na Kříži pohoršuje a straší studenty pražské AVU a katolická církev je obecně zaškatulkována jako banda zloduchů zneužívající děti v sakristii a mučící malé Indiány v amerických internátech. V kontextu pohoršení olympijskou drag-večeří v tradičním katolickém táboře (a to pohoršení spravedlivého, nenásilného a převážně diplomaticky mírného) nelze opomenout bizarní komentář generálního tajemníka Ekumenické rady církví v České republice, Petra Jana Vinše, na Facebooku: „Z těch výkřiků na konzervativním křesťanském spektru v duchu ‚To byste si, hajzlové, k islámu nedovolili, to byste totiž hořeli!‘ na mě až nepříjemně dýchá dojem, že by jejich původci vlastně v hloubi duše taky rádi zapalovali, jen na to nemají koule. Zatím.“ – Tak prosím, veškeré výhrady proti urážkám křesťanství byste si raději měli nechat pro sebe, protože když se ohradíte, vlastně tvrdíte, že byste nejradši ony „utlačované menšiny“, které si neprávem berete do úst, povraždili. Křesťané ze sebe „vždy dělali jen ublížené mučedníky“. Nemají právo cokoli vyjadřovat, protože jsou ve skutečnosti „krvelačnými násilníky“.

NEPŘEHLÉDNĚTE: „Běhají tady děti s noži. Integrace selhala!“ Pečovatelé z Berlína chtějí zastavit přistěhovalectví

Zpátky do Francie. S křesťany byly od začátku Francouzské revoluce jenom problémy. Jak konstatuje v jedné ze svých „nestoudných, britsky suchých“ knih Stephen Clarke: „Dnes jsou obvykle [katoličtí royalisté] označováni za reakcionářské výtržníky. Takto byli vnímáni převážně obyvatelé Vendée (jižně od Loiry), a Bretaně, kteří se vzbouřili proti revolučnímu režimu mezi lety 1792-1794. Ve francouzské kolektivní paměti (kromě Bretaně a Vendée) se na ně pohlíží jako na lidi, kteří jednoduše nedokázali pochopit pokrok, asi jako kdyby se vzpouzeli například vynálezu kola nebo měli strach z proměny mléka v sýr. Anebo se na ně hledí jako na bigotní skvadru zmanipulovanou zbytkem rozvrácené církve. Naopak o lidech, kteří stáli proti nim a nakonec je masakrovali, se obvykle mluví jako o patriotech.“

Glorifikace násilí v kontextu moderních francouzských dějin není nic překvapivého, naprosto odzbrojující je nicméně fakt, že po více než dvě století si Francie nedokáže přiznat historická fakta, která neblaze ovlivnila nejen francouzskou novodobou historii. Zvěrstva páchaná z rozkazu Výboru pro veřejné blaho revolučními armádami, „Pekelnými kolonami“ generála Turreaua, na povstaleckých územích bývalého Francouzského království si krutostí vraždění a plundrování nezadají v počtu obětí a otřesné vynalézavosti způsobů zabíjení s nacistickou heydrichiádou či vyhlazením Lidic a Ležáků. V případě vyhlazování Vendée či Bretaně se jedná o vůbec první genocidu v moderní Evropě zahrnující celkem sto až dvě stě tisíc obětí. Z definice se zejména dle francouzských historiků o genocidu nejedná, neboť nejde o systematické vyhlazování jiného národa nebo lidské rasy. Když však čteme dobová vyjádření Konventu a Výboru pro veřejné blaho, narazíme v nich přesně na tyto termíny včetně pokynu „ke konečnému řešení a likvidaci této vzpurné rasy“.⁶ Dále se doporučovalo likvidovat „děti a ženy, aby jejich dětí nepřibývalo“⁷. Provinění tedy podle těchto instrukcí spočívalo v příslušnosti k určitému pokolení, rase, ať už duchovní nebo národní. O genocidu se pak z principu jedná. S tímto krvavým historickým faktem se Francie, na jejíchž náměstích se každodenně konala strašlivá gilotinová jatka, dodnes nedokázala vyrovnat. Snad i proto, že se jí tímto monstrózním způsobem podařilo dokonale vyměnit elity.⁸ Ti, kteří se ještě dnes bouří proti stávajícím pořádkům, jsou pak „příznivci radikální pravice a nebezpeční tradicionalisté“. Dokonale „správné“ pojetí dějin ukázal i bývalý prezident Nicolas Sarkozy ve svém projevu při návštěvě departmentu Vendée 9. března 2007: „Francie nevynalezla ‚konečné řešení‘, naopak je jednou ze zemí, která nikdy nepodlehla totalitním tendencím.“⁹

Olympijská ještě obludnější verze již tak obludné písně o věšení aristokratů na lucerny vypovídá o osudu této nešťastné země víc než dost. Nezbývá než se ptát po oněch kapitolách historické temnoty, z nichž současná, úspěšně „odkatoličtěná“ Francie po dvě staletí žije a na něž je jako „moderní evropská velmoc“ tolik hrdá. Možná nám studium francouzské historie nečekaně rozšíří obzory i pro hlubší vnímání dekadentních jevů v celé současné Evropě. Neměli bychom být slepí jako moderátoři vesele komentující krvelačnou show v Templu slovy: A: „You said it was a revolutionary song.“ B: „Oh, don´t care about the period.“ A: „Hahaha.“ A skuteční frankofilové by si opět měli povzdechnout: „Kam zase kráčíš, sladká Francie?“.

1 „To půjde, všechno bude dobré. Se šlechtici na lucerny!“ V dalším verši se zpívá pro změnu: „Šlechtice pověsíme.“

2 Doslova „plesy obětí“ – revoluční plesy naschvál pobuřující róbami à la victime či novými ženskými krátkými účesy à la guillotine.

3 „Osvobozeno“ bylo pouhých sedm vězňů-dlužníků, z nichž někteří byli duševně nemocní. Cílem byl naopak útok na zásoby střelného prachu.

4 Nechť nečistá krev napojí brázdy našich polí.

5 Vzpomeňme například neblaze proslulou tragédii vydavatelství Charlie Hebdo roku 2015.

6 „Il faut des ‚mesures qui tendent à exterminer cette race rebelle‘ (…)“ Autorem tohoto výnosu, známého též jako řeč o „vyhlazovacím právu“, byl těsně před vendéeskými masakry revoluční soudce Bertrand Barère, 1. září 1793.

7 „Il faut massacrer les femmes pour qu'il n'y ait plus d'enfants, et les enfants pour qu'ils ne deviennent pas des bandits.“

8 Slovy generála Westermanna, jednoho z velitelů Pekelných kolon: „Podle vašich příkazů, které jsem od vás obdržel, jsem rozdrtil děti pod kopyty koní a zmasakroval jsem ženy, které tak už nebudou rodit zbojníky. Nikoho jsem nezajal. Všechny jsem vyhladil. Cesty jsou posety mrtvolami. Je jich tolik, že místy tvoří pyramidy.“ („Suivant les ordres que vous m’avez donnés, j’ai écrasé les enfants sous les pieds des chevaux, massacré les femmes, qui, au moins, pour celles-là, n’enfanteront plus de brigands. Je n’ai pas un prisonnier à me reprocher. J’ai tout exterminé. Les routes sont semées de cadavre. Il y en a tant que, sur plusieurs endroits, ils font pyramide.“)

9 „La France n’a jamais exterminé un peuple. La France n’a pas inventé la solution final. La France es tun des rares pays au monde à n’avoir jamais cédé à la tentation totalitaire.“