Nezvládnutá migrace svědčí i o nevzdělanosti

„Trh ztracených“ – tak popisuje rakouská spisovatelka a esejistka Sabine Schollová neutrální Portugalsko za druhé světové války. Stalo se místem, kde se střetávalo zoufalství s nadějí. Knihou Transit Lissabon, jež pojednává o útěcích před nacisty, se autorka snaží vyrovnat se současnými migračními vlnami. Co znamená ztratit se na útěku – a možná také znovu najít sám sebe? A jak se jako společnost vypořádáváme s těmi, kteří třeba i u nás dnes hledají útočiště?

Je vůbec možné odnést si z migrace za druhé světové války něco pro pochopení současné migrace? Situace je v tolika ohledech odlišná. 

Nepopírám, že se situace velmi liší, na druhou stranu by také nebylo správné popírat, že existují podobnosti v tom, co lidé na útěku zažívají. Uprchlíci žijí v nejistém provizoriu, mnohdy trvajícím i několik let, bojují s úzkostí, samotou, existenčním ohrožením, ale také s nároky, které nejsou tolik proměnlivé.

Můžete být konkrétnější? 

Když prcháte do jiné země, ale i když se jen stěhujete do zahraničí, je to, jako byste se věkem vrátila zpět. Ostatní se k vám chovají jako k dítěti. Člověk sám se začne cítit nedospěle. Marně hledáte slova, neumíte se v nové společnosti orientovat, jste závislá na doprovodu. Žijete v provizoriu, i letitém, a zároveň si máte vybudovat novou existenci. Což je nesnadné, když nevíte, zda se zanedlouho vaše situace znovu od základu nezmění. Skoro zákonité je, že čím mladší je člověk při odchodu ze své vlasti, tím větší šanci má, že v novém státě zakoření. Ale není to nic samozřejmého. Často čteme o těch, kterým se to podařilo. Většina ale neuspěje.

Ve své knize Transit Lissabon zdůrazňujete nekonečné, unavující čekání a obrovskou byrokratickou zátěž. Obojí bylo tísnivé během druhé světové války; dokážu si představit, že nyní je to možná ještě o něco tísnivější.

Nekončící čekání je forma migrantské existence. Lidé na útěku přišli o svou existenci, mají si vybudovat novou, ale k tomu potřebují doklady. Než se k nim dostanete, nezbývá než čekat. Syrští a afghánští uprchlíci byli v Berlíně ubytováni v tělocvičnách. Neměli tedy soukromý prostor, žili uprostřed dlouhé řady paland, na jedné posteli. V takových podmínkách přirozeně roste frustrace, už jen proto, že ti lidé nemají co dělat. Byli v bezpečí, dostali něco k jídlu, ale člověk potřebuje víc. V Německu nikdo nepřišel s myšlenkou, že je třeba posílit zdejší instituce, infrastrukturu…

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.