Vedení České televize chystá Chartu pracovníka ČT, jež mimo jiné zavádí pravidla pro vystupování zaměstnanců na sociálních sítích. A vzbudila excitované reakce, píše Martin Weiss.
Foto: Jan Hrdlička
1
Nejvyšší soud dal firmě z Frýdecko-Místecka, která provozuje sportoviště a wellness, šanci na náhradu ušlého zisku z doby pandemie koronaviru. Žádala více než ...
Asi bychom měli být rádi, že lidé v dalších společenských bublinách začínají objevovat hodnotu svobody projevu. Jenže se taky potvrzuje, že tak jako se každému, kdo má kladivo, jeví každý problém jako hřebík, ani svoboda projevu není tím správným ani jediným analytickým nástrojem pro všechny situace.
Vedení České televize chystá Chartu pracovníka ČT, jež mimo jiné zavádí pravidla pro vystupování zaměstnanců na sociálních sítích. A vzbudila excitované reakce. Bývalý ředitel Českého rozhlasu a radní ČT Vlasta Ježek vytáhl v rozhovoru pro DVTV těžký kalibr „za tohle jsme v listopadu ’89 klíči nezvonili“. Z některých pasáží ho prý „mrazí“. Právník Aleš Rozehnal napsal text, v němž označil návrh charty přímo za protiústavní. Rozehnal je píšící právník, který ví, jak potěšit editora, protože s takovým varovným soudem nemusí editor dlouze dumat, co by tak dal do titulku.
Pohled na návrh charty, jak o ní bylo referováno, myslím napovídá dost jasně, jakými starostmi byli jeho autoři vedeni. Můžeme si to představit asi tak, jako by vedoucí pracovníci zasedli k ChatGPT nebo podobnému klientu umělé inteligence a zadali by prompt „napiš mi pravidla veřejného vystupování zaměstnanců ČT, která zabrání opakování podobného masakru na sociálních sítích, jako byl střet Wollner–Fridrichová“. Model je ještě nedokonalý a moc nerozumí českému právu, každý jeho návrh by jistě bylo třeba ještě opracovat, ale asi chápeme, kde se to vzalo.
Podle Rozehnala je třeba protiústavní, že „informace o České televizi mohou podávat pouze osoby, které jsou členy nejužšího vedení České televize“. Ale zkuste se nějaké informaci o dění uvnitř státní instituce i soukromé firmy domoci od nějaké osoby, která k tomu není autorizovaná. Pokud se nejedná o vedoucího pracovníka vyjadřujícího se k předmětu své výhradní zodpovědnosti, bude to jen anonymně. (První taková pravidla zřejmě vznikla na počátku 90. let na ministerstvu zahraničí, jejich autorem byl náměstek Michal Lobkowicz a zapovídala zaměstnancům mimo jiné vyjadřovat se do médií a nosit bílé ponožky.) Jistě se v těch institucích odehrávají otázky veřejného zájmu, o nichž někdo má pocit, že s nimi musí seznámit veřejnost. Ale to jde do rizika a hodně záleží na jeho odhadu, jak to nakonec dopadne. Případně pro takové situace zřizujeme pravidla pro whistleblowery a podobně.
Rozehnal upozorňuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která prý „stanoví, že existují i další omezení svobody projevu zaměstnance, která souvisí s poutem důvěry, požadavky loajality a diskrétnosti spojenými s pracovním poměrem“. Tady není nejdůležitější hned natvrdo rozhodnout, jestli je televizní návrh v rozporu s Úmluvou. Jde o to, vzít na vědomí, že tyto ohledy – loajalita, důvěra, diskrétnost – existují. Pokud vás to nenapadlo nebo jim nepřikládáte žádnou váhu, uvažujete špatně a pod vaším vedením by nemohla fungovat žádná instituce.
Situace je zvlášť komplikovaná v médiích, protože novináře víc než průměrné lidi přitahuje vystupování na sociálních sítích. Vyjadřování se je jejich profese. Přesto musí dbát na zmíněnou důvěru, loajalitu a diskrétnost. Ještě o stupeň komplikovanější je situace ve veřejnoprávních médiích, protože jsou zřizována zákonem, mají sloužit celé společnosti a ta je taky nucena je financovat. Pro zkušeného trolla sociálních sítí je pocit, že tímhle by mohl naštvat spoustu lidí, dobrým impulzem k tomu, aby něco napsal. Pokud pracovník ČT dostane nápad na status, který určitě naštve spoustu lidí a vyprovokuje je k úvaze, zda mají zapotřebí tohle platit z koncesionářských poplatků, pak je to dobrý důvod, aby ten nápad internetu nesvěřoval.
Kritice dále byly vystaveny pasáže zakazující zaměstnancům různé „mimoškolní“ aktivity jako vystupování na seminářích či charitativních akcích. Jsou tam určitě nepodařené formulace jako „přijímat účast na akcích třetích stran“. Ale opět si umíme představit ten prompt pro ChatGPT: „Někteří zaměstnanci si systematicky budují osobní brand, ať už za účelem monetizace například při moderování společenských akcí za honorář, anebo pouze pro své narcistické uspokojení. Napiš mi pro to pravidla, aby se to nedělo na úkor ČT.“
Sociální sítě jsou historicky nový fenomén, s nímž ještě neumíme zacházet. Mají některé vlastnosti orální kultury, jako pocit bezprostřednosti a důvěryhodnosti, zároveň je to, co na nich napíšete, dostupné víceméně každému a navždy. Je nevyhnutelné, že při tom společenském učení dochází k excesům, lidé jsou sváděni k tomu, aby se na sítích chovali jinak, toxičtěji než v normálních situacích tváří v tvář nebo v tradičních písemných formátech. To je skutečnost, kterou neumíme vždy pojmově uchopit, zvlášť když jsme vyzbrojeni jen tím kladivem jménem „svoboda projevu“, případně příbuzným nástrojem jménem „transparentnost“. Ale proč si myslíte, že se Piráti rozhodli uzavřít veřejnosti své vnitrostranické fórum?
Je to jen jeden z řady příkladů, kdy svoboda projevu není jediným principem, s nímž si vystačíme. Připomeňme třeba případ učitelky Martiny Bednářové, souzené za popírání ruských válečných zločinů v rámci výuky. Je důležitý a legitimní spor, zda měla, nebo neměla být trestně stíhána. Ale řekněme si jasně, že učitelka při vyučování nemá svobodu projevu. Je placena za to, aby učila to, co předepisují osnovy a vzdělávací program.
Svoboda projevu, jak ve formě cenzurování konkrétních vyjádření konkrétních lidí, tak ve formě snahy o direktivní, z centra řízené utváření informačního prostoru, je skutečně ohrožována. Právě proto je třeba si připomínat, že svoboda projevu je důležitá, protože je jednou z podmínek civilizace, ale civilizace spočívá na mnoha, mnoha dalších faktorech.
Teď bychom mohli uvádět konkrétní příklady tweetů pracovníků České televize, které si měli odpustit, ale místo toho uzavřeme připomenutím klasické scény na téma svobody projevu, již najdeme ve filmu Big Lebowski. Jeden z protagonistů, Walter Sobchak, se v restauraci při diskusi se svým kumpánem Lebowským rozohní tak, že ho servírka přijde upozornit, aby se ztišil, jinak ho bude muset požádat, aby podnik opustil. Ale Sobchak, dítě revolučních šedesátých let, si to nenechá líbit a upozorní servírku, že „Nejvyšší soud rázně odmítl jakékoli předběžné omezování projevu“. A jde do protiútoku, jak je jeho zvykem, s odvoláním na válku ve Vietnamu: „Měl jsem kamarády, kteří zemřeli s obličejem v blátě za to, abychom si vy a já mohli užívat tenhle rodinný restaurant!“ Marně se ho Lebowski pokouší přesvědčit, že „toto není věc prvního dodatku“ ústavy. Když odchází, Sobchak za ním vykřikuje: „Nechoď pryč! Tohle se týká nás všech! Našich základních svobod!“
Obránci svobody projevu rádi citují Johna Stuarta Milla, Voltaira, George Orwella a mnohé další myslitele, ale tahle scéna patří do kánonu svobody projevu neméně.
00:02
