Desítky lidí zahynuly a utrpěly zranění při izraelském útoku na město Bejt Lahíja na severu palestinského Pásma Gazy. V noci na dnešek o tom informovala ...
Na americké levici začalo hledání viníků volební porážky. Nepřekvapí, že v prvních chvílích zaznělo hodně emocionálních prohlášení, jež se vzpírají zdravému rozumu. Biden by byl Trumpa porazil, kdyby ho nebyli dotlačili k odstoupení, tvrdili někteří. Můžou za to ženy / Hispánci / bílé ženy / hispánští muži či jakákoli jiná demografická skupina, která se buď posunula směrem k Trumpovi, anebo se i posunula směrem k Harrisové, ale málo (a autor výroku na ni měl nejspíš spadeno už před volbami). Prohráli jsme, protože jsme to přehnali s woke politikou a protože jsme lidi kádrovali, místo abychom se otevřeli co největšímu množství příznivců, odvážilo se říct pár politiků (a obvinění z rasismu a bigotnosti, jež se na ně sesypala, bezděky demonstrovala, o čem mluví). Na budoucí směřování Demokratické strany budeme zjevně muset počkat, až vášně opadnou.
V menší skupině ani ne tak politiků, jako komentátorů se ale rozvinul docela zajímavý diskurz. Poznáte ho tak, že je v něm frekventován výraz „The Groups“ (často psáno s velkými písmeny). Těmi skupinami se myslí aktivistické neziskovky ovlivňující politiku.
Najdeme v něm víc než běžné konzervativní paušální odsudky „NGOismu“. Nezapomeňme, že ho nevedou konzervativci, ale liberálové či progresivisté. Jestliže nesdílejí konzervativní nebo třeba ani centristické cíle, tak na druhé straně disponují vhledem a zkušenostmi lidí, kteří byli „u toho“.
Nemusí jít rovnou o nějaké vystřízlivělé renegáty světa neziskovek, ale o lidi, kteří jako novináři či analytici přičichli k tomuto světu blíž a mají v něm víc kontaktů než běžný smrtelník či pravičák. Mají zajímavou zkušenost, jež má svou politologickou či antropologickou hodnotu.
První věc, kterou si člověk uvědomí, je, že federální vláda, vlády států i velkých měst nejen spolupracují s neziskovkami, ale svěřují jim řadu funkcí (a rozpočtu), jež normálně (třeba u nás a historicky i v Americe) vykonává stát. Je to vlastně forma privatizace, která se levičákům líbila, protože se neděla ve jménu zisku, a konzervativci ji tolerovali, protože nevedla k růstu státních zaměstnanců.
V posledních měsících před volbami poutal pozornost soud se skupinou Feeding Our Future, jež měla v Minnesotě rozkrádat program distribuce jídel pro potřebné žáky za pandemie. Nejen otázkou, co věděla administrativa minnesotského guvernéra, viceprezidentského kandidáta Tima Walze, ani jen tím, že řada obviněných jsou somálští imigranti. Šokující je hlavně to, že stát svěřil neziskovce tak obrovský program, že z něj bylo možné ukrást neuvěřitelných 250 milionů dolarů.
I když se přímo nekrade, jsou všechny tyto vládou financované nevládní organizace jednak neefektivní, jednak si nesou ideologickou bagáž. Loni v létě žasl celý internet nad novou autobusovou zastávkou, již předvedlo město Los Angeles. Jednalo se o kus děrovaného plechu přidělaného ke sloupu pouličního osvětlení, jež pro město vymyslela nezisková organizace za náklady 200 tisíc dolarů, do nichž se vešla i výzkumná cesta do západní Evropy a Ekvádoru. Celý komický projekt byl zabalen do řečí o tom, jak „naslouchali dotčeným komunitám“ (jak se říká v jazyce české progresivní byrokracie, „projekt byl participován“) a jak stínidla napomůžou „gender equity“, protože aktivisté objevili, že ženy potřebují na zastávce stín.
Výsledná neefektivnost a parazitismus jsou ovšem ještě tím méně podstatným efektem této plíživé NGOizace americké demokratické politiky. Ten zdaleka nejzajímavější příspěvek ke zkoumání The Groups přinesl novinář Ezra Klein. Byl spoluzakladatelem levicového webu Vox, dnes je v New York Times a je svým temperamentem typický exemplář toho, čemu se v americké angličtině říká „wonk“ – vysoce vzdělaný člověk, který sleduje literaturu, má v malíčku statistiky, je v kontaktu s experty ve státní správě a v think-tancích a je posedlý odborným řešením politických problémů. Po volbách si pozval do podcastu Michaela Linda, což je už starší expert, který byl původně konzervativec a pak se posouval spíš doleva, ale vždy byl víc nacionalistický než kdokoli kolem něj. Jejich dialog je nejlepším dostupným vhledem do fungování The Groups.
Jeden poznatek je, že v dnešní politice nefungují dvě složky, které bývaly její páteří – to, čemu se říkalo „stranické mašiny“, a masové organizace jako odbory. Stranické mašiny fungující ve velkých městech byly schopné dodat hlasy za protislužbu – řekněme, že město zaměstná nějaké italské Američany nebo irské Američany nebo podobnou při sobě držící a ovladatelnou skupinu u policie nebo v jiné městské službě. To dnes neexistuje a místo toho jsou tu neziskovky, které mají část svých příjmů od měst, část od soukromých dárců, část od federální vlády, takže nemají jednoho pána. Často se jedná o organizace zaměřené na jedno téma – práva gayů, práva rasových menšin, boj za klima. Zároveň se v nich snadno rychle rozšíří ideologická monokultura – „equity“, „Defund the police“, transgender agenda, která se prolíná veškerým jejich fungováním.
V té míře, v jaké jsou závislí na velkých dárcích, reflektují jejich priority. A tito dárci, bohatí lidé nebo šéfové nadací žijící ve velkoměstech na pobřeží, preferují některé věci a opomíjejí jiné.
Takto Lind vysvětluje, proč tíhnou k extrémním pozicím:
„Po dvou desetiletích v neziskovém sektoru v různých obdobích mě napadá cosi jako Lindův zákon o agitaci neziskových organizací: Jdete se svou pozicí tak daleko, jak to voliči podporují, a pak tu hranici překročíte a dostanete se tam, kde je další postoj nepopulární. A to je záměrný strategický tah, protože pokud prosazujete to, čemu stejně všichni už věří, tak jste vyhráli. A nikdo vám nevypíše šek. Ale pokud půjdete o 10, 20 nebo 30 procent dál, do kontroverzní sféry, budou na vás útočit. V případě progresivních neziskovek na vás útočí pravice, což je to, co chcete. Můžete říct: ,Útočí na nás kvůli tomu.‘ A pak to můžete spojit se svými předchozími výdobytky tak, že řeknete: ,Nejenže se staví proti tomuto našemu předmostí na nepřátelském území, ale oni chtějí zrušit všechno, co jsme udělali za posledních sto let.‘ Tohle chození za hranu je zabudované do fungování neziskových organizací. Tak přimějí lidi, aby jim otevřeli peněženky.
A myslím, že to vysvětluje mnohé z roku 2020, ať už šlo o transsexuální problematiku, nebo o ,Defund the Police‘ – věci, které dávají dokonalý smysl, pokud jste nezisková organizace, která se snaží otevřít peněženky malého počtu miliardářských megadonátorů. A velké nadace jsou prostě volební jed.“
Tady připomeňme, že republikáni v kampani využívali téma, že Kamala Harrisová podporuje transgender operace zdarma pro ilegální imigranty ve věznicích. Jak to vzniklo? Reportér CNN vyhrabal, že tak zněla otázka z dotazníku, s nímž se na všechny kandidáty v demokratických primárkách v roce 2019 obrátila organizace ACLU – krásný exemplář zmiňovaného chození za hranu. A Harrisová na tuto otázku odpověděla kladně. Joe Biden na dotazník odpovědět odmítl. ACLU pak kvůli tomu na něj útočila v rozhlasových spotech. Marně, jak známo, Biden primárky vyhrál. Ale Harrisovou její tehdejší snaha vyhovět The Groups dohonila.
Dalším faktorem je, že na rozdíl od klasických „mašin“ moderní aktivistické neziskovky nereprezentují prakticky nikoho – ani ty, o nichž tvrdí, že je reprezentují. Zejména u rasových menšin se to demokratům šeredně vymstilo. Jak říká Klein: „Objevuje se tu dynamika, kdy tyto skupiny, které tvrdí, že mluví za velmi široké vrstvy voličů, přesvědčují demokraty o věcech, kterým tyto vrstvy voličů prostě nevěří. V místnosti, kde se demokraté rozhodují, jsou zaměstnanci těchto skupin a často je to třeba jediný černoch nebo jediný Hispánec v místnosti, takže lidi akceptují to, co říkají, a řídí se podle toho. A Demokratická strana ztratila obrovské množství podpory právě mezi tímto multikulturním elektorátem. Protože lidé, kterým naslouchala jako svým průvodcům, jak je získat na svou stranu, byli nereprezentativní.“
To se týká černochů, Hispánců, Asiatů, ale i dalších. Jako na zavolanou po volbách zveřejnily New York Times zprávu, že „komunita domorodých Američanů“ (tedy jak bychom řekli po česku, amerických indiánů) je „zdrcena“ Trumpovým vítězstvím. Jenže podle exit pollu hlasovalo pro Trumpa 65 procent indiánů.
V subkultuře těchto neziskovek jsou naloženi pracovníci demokratického aparátu i někteří politici, když je strana v opozici. Z této subkultury pocházejí asistenti kongresmanů a pracovníci vládního aparátu, které vítězná strana najmenuje do funkcí. A taky jsou tyto neziskovky financované týmiž donory, od nichž chtějí získávat peníze i demokratičtí politici na kampaně. Výsledná kombinace zájmů a kultury má výrazný důsledek na fungování politiky. Klein popisuje, jak sledoval v Kongresu osud jednoho zákona, který byl pro to, jak demokrati po Bidenově zvolení definovali svůj úspěch, velmi důležitý:
„Když jsem mluvil s lidmi, kteří na tom pracovali, byl jsem ohromen silou různých malých skupin, skupin pro environmentální spravedlnost a tak dále, které ve skutečnosti nikoho nezastupovaly, nebo alespoň ne žádné velké množství lidí. Prostě mi lidi v Kongresu vysvětlovali, že pokud je nedokážou získat pro spolupráci, nemohou s tou věcí vůbec pohnout. A já jsem se ptal: ,Jakou mají ty skupiny moc, jakou mají na vás páku?‘ A nikdy jsem nedostal odpověď. Bylo to prostě koaliční rozhodnutí, které bylo učiněno v kultuře toho, jak Demokratická strana nyní dělá politiku.
Ne že by si někdo myslel, že ty skupiny proti nim obrátí voliče. Nebylo to ani tak, že by si někdo myslel, že jedna verze bude populárnější, nebo ani že si jí někdo všimne víc než jiné. Šlo jen o to, že vznikla kultura toho, jak se dělá politika, kultura toho, komu naslouchat. A ta se nedala porušit, i kdyby to znamenalo menší šanci na dosažení cíle, kterému jste věřili a o kterém jste všem ostatním tvrdili, že je existenčně důležitý.“
Celé je to velice zajímavý pohled do zákulisí politiky. Ukazuje, jak může politická strana nebo celá politická kultura propadnout iluzím, před nimiž by ji měl nejvlastnější politický zájem uchránit. Nejde ani o vůli jednoho politika nebo skupiny politiků, ani o strukturální důvody, nýbrž o souhru obojího. Jak se Lind i Klein shodnou, Barack Obama byl šikovnější politik, který věděl, kdy má tuto koalici neziskovek krotit, a uměl to. Biden, pokud vůbec vládl, to buď neuměl, anebo si z nějakého důvodu myslel, že si musí tyto aktivisty udržet na své straně. Pokud nevládl, vládli víceméně přímo oni.
Tato situace není přímo přenosná k nám nebo do Evropy, ale je jasné, že bruselská politika a dotační kultura tu sehrává podobnou zhoubnou, křivící roli.
00:02
