Od oznámení výsledků voleb v Německu jsou zatím nejzajímavější poznámky, které nastávající kancléř Friedrich Merz učinil o Trumpově Americe hned v neděli večer.
Foto: Friedrich Merz
1
Z šéfa Amazonu a třetího nejbohatšího člověka na světě Jeffa Bezose se v poslední době stala politicky angažovaná osoba. Spolu s dalšími technologickými magnáty ...
Od oznámení výsledků voleb v Německu jsou zatím nejzajímavější poznámky, které nastávající kancléř Friedrich Merz učinil o Trumpově Americe hned v neděli večer. Po stížnostech, že zásahy Bílého domu do německé kampaně nebyly „o nic méně dramatické a drastické a vposledku pobuřující než intervence, které známe z Moskvy“, označil za svou naprostou prioritu posílit Evropu tak, „aby dosáhla skutečné nezávislosti na USA“. Taková slova z úst německého kancléře, který až dosud ztělesňoval úzké vztahy, až oddanost USA, jsou náznakem mezinárodněpolitické revoluce. Z druhé strany oceánu tomu ve středu sekundoval Donald Trump uvalením 25procentního cla na zboží z EU, což v první řadě znamená na zboží z Německa, jako jsou auta (a české díly v nich).
Merz a s ním podstatná část politického establishmentu Evropy se rozvádí s trumpovskou Amerikou, takže rozchod není myšlen jako nějaký definitivní krok. Evropská strana si to odůvodnila většinou špatně: odchodem USA od klimatických závazků OSN a naopak lpěním Bílého domu na internetové svobodě slova, a především jiným pohledem na rusko-ukrajinskou válku. Šok po zjištění, že Trump dělá přesně to, co sliboval před volbami, tedy hledá východisko ze zástupné války s Ruskem, jaká nutně vždycky hrozí přerůst ve válku jadernou, zasáhl i Merze. Je to druh hrůzy, jakou pociťuje pes, když ho páníček nechá připoutaného na chodníku. Instinktivní odpověď části Evropy – spadáme do ní i my s Fialovou vládou – na tání mezi dvěma velmocemi, na to, že skončí jejich proxy válka na východě Evropy, paradoxně zní: Zbrojit, zbrojit a ještě jednou zbrojit.
Neviděl jsem zatím nikoho z Merzů vysvětlit, proč a proti komu teď, když USA slibují, že přestanou Ukrajinu zatahovat do svého vojenského vlivu, a na východ Evropy se snad časem vrátí klid. Ta setrvačnost při výkladu války a jejích příčin nás bude stát hodně peněz v nákupech zbraní – i české občany desítky miliard korun navíc.
Síly setrvačnosti se stěhují z USA do Evropy. Akce proti populistům ve východní Evropě, popřípadě na Kavkaze řídily donedávna z větší části Bidenovy Spojené státy. Vychází najevo – možná jsou ty zprávy přifouklé –, jak moc Muskem obstavené vládní agentury USAID a NED financovaly „občanskou společnost“ a média v Maďarsku (Orbánovi lidé uvádějí přes 40 milionů dolarů jen kolem posledních parlamentních voleb) nebo v Polsku, dokud tam vládla konzervativní PiS. Dohled nad řádným vývojem v obou zemích převzala Evropská komise. Šokující rozsudek Ústavního soudu v Rumunsku loni na podzim, který anuloval první kolo prezidentských voleb, následoval dva dny po výhrůžné nótě z Washingtonu, že případnou změnu zahraniční politiky pod novým prezidentem by Rumunsko zaplatilo. Trumpův viceprezident J. D. Vance za to tamní establishment kritizuje, teď ovšem nad rumunským hlubokým státem, který ve středu předvedl, že populistu do prezidentského paláce prostě nepustí, převzala záštitu Evropská komise.
Jak vidno, tento nešťastný způsob emancipace s sebou ponese nemalé náklady – v penězích i v důvěře společnosti v demokracii. Přesto to dlouhodobě může být hojivý proces. Země v Evropě se za posledních dvacet let postupně ztotožnily se zahraniční politikou Washingtonu do té míry, že už často ani nevnímaly, kdy jim z toho vzniká prospěch a kdy přímé škody. Výrazným příkladem budiž politika na Blízkém východě, přísné sankce proti Sýrii a následná uprchlická vlna do Evropy před deseti lety. Německo, které musí být důsledné ve všem, bylo nejdůslednější i v servilitě vůči USA. Autor tohoto komentáře se několika Němců z politiky a diplomacie tázal na pravděpodobnou roli USA při zničení plynovodu Nord Stream, které vyvrcholilo energetickou a hospodářskou krizí v naší části Evropy. Odpovědí bývaly trpký úsměv a krčení rameny, někdy doprovázené slovy o mocném spojenci, proti němuž ani nemá cenu se ohrazovat.
Donald Trump se dokáže chovat tak arogantně a prospěchářsky, že tím v Evropě pomůže vyvolat vzpouru otroků Merzova typu. Nestydatost, s jakou chtěl využít smrtelného vyčerpání Ukrajiny, kde jeho země po léta vedla zástupnou válku s Ruskem, k zisku surovinové základny, servilním Evropanům připomene, že USA mají i své úzké zájmy. Není to až nyní Trump. Senátor Lindsey Graham, což byl jediný významnější Američan, s nímž se nedávno ve Spojených státech setkal ministr Lipavský, je dlouholetý přední roztleskávač války na Ukrajině. Před půl rokem do televize vysvětloval, že Ukrajina má zásoby vzácných kovů za 13 bilionů dolarů a přístup k nim máme mít my (USA), nikoliv Rusko a nikoliv Čína.
Dostáváme v těchto dnech kurz cynického realismu. Vztah k USA se musí ustálit někde ve střední poloze. Jsme spojenci, kteří se vzájemně mohou kritizovat. I USA jsou jenom stát, tedy lidský výtvor. Generace atlantistů, k níž můžeme počítat i našeho prezidenta či premiéra a za našimi hranicemi Merze, je teď dezorientovaná a zřejmě už ztracená. I tu voliči časem vymění. Teď se rozhoduje, kolik nás ten jejich úlek bude stát peněz.
00:10
