Mnozí čtenáři jistě znají pojem „Streisand effect“. Je to jeden z výrazů pojmenovávajících jevy typické pro internetovou éru, píše Martin Weiss
Foto: Shutterstock
1
Jak přesně plánuje Donald Trump nastolit mír, stále nevíme. Jeden bod Zelenského vítězného plánu se ale nově zvolenému americkému prezidentovi zřejmě víc než ...
Mnozí čtenáři jistě znají pojem „Streisand effect“. Je to jeden z výrazů pojmenovávajících jevy typické pro internetovou éru. V roce 2003 chtěla známá zpěvačka a herečka Barbra Streisandová žalobou dosáhnout toho, aby z veřejně dostupné databáze fotografií kalifornského pobřeží byla stažena fotografie její vily v Malibu. Nejenže prohrála a musela žalovaným zaplatit 117 tisíc dolarů za soudní výdaje, to by byla maličkost. Ale hlavně se zpráva o soudním procesu rozkřikla, díky čemuž se to, že Streisandová má vilu v Malibu a jak vypadá, dozvědělo řádově víc lidí, než by to vědělo, kdyby se tomu Streisandová nesnažila zabránit.
Podobně se teď řádově víc lidí dozvědělo o nové studii, jež dokumentuje zvrácené výsledky uplatňování DEI na pracovišti, než by se dozvědělo, kdyby New York Times a agentura Bloomberg nevycouvaly z článků, jež o studii původně chtěly napsat. Autoři si to totiž nenechali pro sebe a kontaktovali novinářku z konzervativního časopisu National Review. Z něj zprávu převzal bulvár New York Post a řada různých vlivných twitterových účtů.
„Gatekeeping“, tradičních role vlivných médií, v internetové éře nefunguje. Novináři v těch médiích se s tím vyrovnávají různě. Někdy zapomenou a periodicky se o tom musí přesvědčovat, jako v tomto případě. Někdy se zdá, že to vědí, ale jejich role se změnila, nyní už neinformují, ale deklarují tu správnou verzi reality pro své věrné konzumenty – když stanice CNN odvysílala vstup reportéra tvrdícího, že demonstrace Black Lives Matter jsou „převážně poklidné“, na pozadí hořících budov a vybuchujících petard, nemohli si představovat, že tomu někdo uvěří. To, co diváci sledovali, bylo heroické popření reality ve jménu správné politické linie.
A konečně občas v redakcích zkoušejí činit ústupky realitě či se rozpomínat na svou původní funkci. Je to jistě provázeno velice choulostivým interním politickým zápasem a zvenčí je těžké přesně rozumět tomu, co „projde“ a co ne (použitím toho slovesa jsme nechtěli přímo vést paralelu mezi poměry v našem normalizačním tisku a v dnešních New York Times – ale víte o lepším?). Takže například loni New York Times zveřejnily reportáž o problémech transgender medicíny navzdory veřejné i interní kampani proti tomu. A když vědkyně odmítla zveřejnit výsledky studie, jež ukázaly, že nasazení blokátorů puberty u dětí s genderovou dysforií nevede k jejich lepšímu duševnímu stavu, dozvěděla se to minulý měsíc veřejnost díky New York Times (a o efektu Streisandové se poučila ona vědkyně).
A jak vědci v té studii o DEI postupovali? Ukažme si jeden příklad. Nejdříve byla jedna skupina účastníků experimentu seznámena s textem nějakého guru amerického progresivního rasismu, třeba Ibrama X. Kendyho nebo Robin D’Angelové, jejichž knihy jsou povinnou četbou pro všechny experty na DEI, zatímco druhá skupina si přečetla nějaký textík o pěstování kukuřice. A pak měli reagovat na prosté sdělení o tom, že nějaký člověk dělal zkoušky na nějakou elitní univerzitu a nebyl přijat. Takhle obecné, žádná charakteristika toho uchazeče ani těch, co ho odmítli, tam nebyla. Když se pak účastníků ptali na to, jak si myslí, že bylo přijímací řízení férové, jak tendenční byl zkoušející, kolik utrpěl uchazeč mikroagresí a podobně, nalezli ti, kterým byly připomenuty myšlenky progresivních rasistů, mnohem více nespravedlnosti. A taky by hned byli ochotnější požadovat potrestání zkoušejících.
Dá se říct, že viděli svět jako horší a byli ochotni zhoršit životy jiným lidem.
Výzkumníci taky v dalším experimentu seznámili polovinu účastníků s textem od jakéhosi institutu bojujícího proti islamofobii. Druhá polovina si opět četla o kukuřici. Pak jim předložili jednoduché sdělení, že dva lidé, Ahmed Akhtar a George Green, byli odsouzeni za terorismus. To bylo vše, co věděli. A měli říct, zda byly ty soudní procesy spravedlivé. Už asi tušíme, že ti, kteří si četli o kukuřici, považovali oba procesy za obdobně férové (Georgeův proces nepatrně víc, což nepřekvapí), zatímco podle těch, kteří si četli o islamofobii, byl Ahmedův proces o poznání méně spravedlivý. Neméně zajímavé je, že podle nich oba procesy byly méně spravedlivé. Svět viděný DEI brýlemi je horší.
Dodejme, že organizátor výzkumu, institut NCRI, prováděl výzkum ve spolupráci s Rutgers University, což je normální liberální univerzita, a jeho předchozí výzkumy, které se týkaly třeba hnutí QAnon nebo ruských a čínských botů na sociálních sítích, byly citovány řadou médií včetně těch New York Times. Až teď tam najednou zjistili, že prý raději počkají, až proběhne tzv. peer review. U dřívějších studií na to nečekali.
A abychom si co nejvíc vychutnali plody efektu Streisandové, připomeňme ještě jednu studii, o níž jsme se taky dozvěděli jen díky tomu, že ji někdo zmínil v této diskusi. Je to výzkum z roku 1980 známý jako darthmoutský experiment s jizvou. Účastníkům bylo řečeno, že budou podstupovat inscenované pohovory při žádosti o práci s namalovanou jizvou na tváři. Jenže nevěděli, že některým z nich pod záminkou, že tu jizvu potřebují ještě trochu vylepšit, ve skutečnosti tu jizvu smazali. A účastníci pak při pohovorech měli pocit, že byli vystaveni zvýšené míře diskriminace, a „vykazovali zvýšené pocity bezmoci, sebelítosti a zvýšený sklon obviňovat druhé ze svých neúspěchů“.
Takže jakmile jednou usoudíte, že jste oběť, posílí to ve vás pocit, že vás diskriminují a ubližují vám. Berte to jako takový malý příspěvek k pochopení chování jistých českých influencerů a influencerek.
00:02
