Náš právní systém umí posuzovat práci v zásadě jen jako komunističtí plánovači. Ti podle svých nejlepších schopností odhadovali, jak se co dělá, kolik toho je v ekonomice potřeba a kolik pracovních sil to vyžaduje, píše Martin Weiss.
Foto: Česká pošta
1
Mezinárodní trestní soud (ICC) vydal zatykače na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a bývalého ministra obrany Joava Galanta za údajné válečné zločiny ...
Soudci si žárlivě střeží svou nezávislost, takže by si jeden řekl, že při posuzování výše platů, jak jim ji stanovuje stát, budou postupovat obezřetně. Je to totiž takříkajíc provoz v obou směrech – jestliže by stát mohl saháním na platy teoreticky ohrožovat soudcovskou nezávislost, soudy by zase mohly zásahem ve prospěch vlastních platů zasahovat do pravomocí výkonné a zákonodárné moci. Úterní nález Ústavního soudu představuje jakési kličkování mezi tímto nebezpečím a vroucně zastávaným přesvědčením, že platy musí neustále růst.
Kličkování, jež ne každého přesvědčilo. Například senátor Zdeněk Hraba reagoval slovy, že „Ústavní soud výrazně hazarduje s vlastní důvěryhodností“. Ale pokud by někdo namítl, že od politiků (byť pedagogů právnické fakulty) můžeme očekávat populistické výroky, je zde i disent nesouhlasících ústavních soudců, který napsal soudce Jan Wintr a připojil se k němu soudce Zdeněk Fiala.
„Platy soudců rozhodně nejsou na úrovni, která by podstatně ztěžovala, či dokonce znemožňovala fungování soudní moci. Neexistují přitom ani náznaky, že by se zákonodárná moc snažila posuzovaným opatřením soudní moc ochromit,“ kritizují argumentaci svých kolegů. „Žádný ekonomický rozbor nám neřekne, jestli má být koeficient 3, nebo 2,822, to je politické rozhodnutí,“ píšou taky.
Když je řeč o ekonomických rozborech, podívejme se na jedno starší rozhodnutí naší justice, v němž hrají roli. Týká se České pošty.
Česká pošta se netěší velké lásce veřejnosti. Ale úroveň jejích služeb zde dnes probírat nebudeme, sarkastické stížnosti na ně jsou vděčný žánr a čtenář, který po nich zatouží, je snadno někde najde. Zajímá nás jakási ideální představa pošty. Podstatné je, že Česká pošta stejně jako mnohé jiné po světě je státní, ovšem kdybychom měli říct, zda je to úřad, nebo byznys, tak kdybychom měli jen tuto binární volbu, museli bychom říct, že je to byznys. Nic nerozhoduje ani neobstarává takové veřejné statky jako třeba hasiči nebo záchranka. Poskytuje zákazníkům za úplatu služby. Její specifičnost je v tom, že mnozí tvrdí, že kdyby byla ponechána pouze trhu, tak vzdálená, málo obydlená místa nebudou obsloužena. Jiní to rozporují a my to zde dnes nerozhodneme.
V roce 2016 žaloval Českou poštu jeden její řidič kvůli tomu, že on v Olomouci má nižší mzdu než poštovní řidiči v Praze. Soudy mu dávaly za pravdu, pošta se marně odvolávala, až mu nakonec v roce 2021 dal za pravdu i Ústavní soud.
Je vlastně pozoruhodné, že to nikoho v žádné firmě působící po celé republice do té doby nenapadlo, protože podíváme-li se na nález Ústavního soudu, případ byl předem prohraný.
Podle zákoníku práce má zaměstnavatel povinnost zacházet rovně se všemi zaměstnanci a dodržovat zásadu, že za stejnou práci přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda.
Laik by si myslel, že to znamená, že je u nás tak jako ve všech moderních ekonomikách nepřípustná diskriminace zaměstnanců kvůli specificky chráněným charakteristikám – pohlaví, rase, národnosti, sexuální orientaci a podobně. Kvůli jejich vnitřním, neměnných vlastnostem. Ale že pochopitelně mzdy v různých regionech jsou různé, že o ceně práce rozhoduje tak jako o každé jiné ceně nabídka a poptávka. V některých prosperujících lokalitách (o různých zemích nemluvě) musí zaměstnavatel nabídnout víc, protože je tam větší nabídka zajímavých pracovních příležitostí a zároveň zpravidla vyšší životní náklady. To je banální zkušenost.
Ale tak to podle našeho práva není. Tuto potřebu vyjít vstříc nabídce u nás žádný zákon nechrání.
Takže soudy řešily, a to docela důkladně, v jakých úkonech spočívá práce poštovního řidiče v Praze a v Olomouci, a dospěly k tomu, že je celkem vzato stejná (kupodivu při tom nenašly místo pro poznatek, že řízení po Praze je prostě namáhavější než po malém městě, ale to je teď vedlejší).
Právníci pošty vedle toho zkoušeli založit svou obhajobu ještě na tom, že je třeba porovnávat „reálné mzdy“ a ty že dostaneme tak, že u nominálních mezd zohledníme životní náklady v místě. Že „,reálná mzda‘ představuje ,skutečnou mzdu‘ zaměstnanců po odečtení ,nezbytných životních nákladů‘“, jak to zrekapituloval Ústavní soud. Ale i laik vytuší, že když vyrukujete s novým pojmem, který zákon nezná, a chcete z něj vyvozovat právní konsekvence, tak daleko nedojdete.
Když už byli u Ústavního soudu, kde se řeší základní práva, zkusili to právníci ještě s tím, že „napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho (pošty) práva vlastnit majetek a práva podnikat (čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny“. Ale víc to nezkusili rozvést. I tady laik není překvapen, že to k ničemu nevedlo.
Z nálezu dokonce zjišťujeme, že Nejvyšší soud o problematice nabídky a poptávky ví a docela detailně její význam pro podnikání popsal. Ale vzápětí pokračoval, že to nic neznamená, že je třeba se vrátit k „posuzování obtížnosti pracovních podmínek“ na pracovišti. Neboť „s jinými hledisky týkajícími se vnějších podmínek, v nichž zaměstnavatel působí a zaměstnanec pro něj vykonává práci, vlastní výkon práce neovlivňujících, zákonodárce nepočítá“.
Ústavní soud taky „pro úplnost“ uvedl, že mu k případu poslala stanovisko Hospodářská komora. „Výklad provedený Nejvyšším soudem považuje za nebezpečný ekonomicko-sociální experiment vedoucí k zásadnímu snížení životní úrovně všech občanů České republiky, zdražení zboží a služeb a k propadu české ekonomiky“ a tak dále, shrnul Ústavní soud její stanovisko. Shrnul, ale vůbec nic k tomu neřekl. Kdyby psal post na sociální síti, možná by dodal „lol“, ale psal usnesení, takže nic nedodal.
Je to strašné. Náš právní systém umí posuzovat práci v zásadě jen jako komunističtí plánovači. Ti podle svých nejlepších schopností odhadovali, jak se co dělá, kolik toho je v ekonomice potřeba a kolik pracovních sil to vyžaduje. Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce.
Tržní ekonomika socialistickou předčila, protože někdo na trhu vždy ví něco, co plánovači vědět nemohou. Bohužel se čím dál tím víc ekonomické aktivity přesouvá z tržní sféry do sféry, kde o úspěchu nerozhoduje nabídka a poptávka, ale předpisy a vyjednávání. Dotační režim Evropské unie to jen podporuje, když se tam náklady posuzují podle nějakých předpisů. Dokonce i inovativnost výrobků se posuzuje podle předpisů. Každý se snaží nějakým vyjednáváním, tlakem či manévrem zajistit si pro sebe patřičný příjem. Ne každý má tu možnost vetovat rozhodnutí o svých platech jako ústavní soudci, ale stanovování platů vyhláškou je tu v zásadě ideál.
Pozornost autora tohoto komentáře k nálezu z roku 2021 přilákala reklama na internetu. Společnost Rovná Mzda, s. r. o., ve spolupráci s advokátní kanceláří FAIRSQUARE nabízí mimopražským zaměstnancům České pošty, že jim vymůže dorovnání mzdy za poslední tři roky od platnosti nálezu. Předpokládá částku 80 až 100 tisíc korun (Kolik si z ní právní podnikatelé vezmou, reklama neuvádí. Bylo by pikantní, kdyby přiměřenost jejich odměny musel řešit soud).
Dlouhodobé zacházení státu s Českou poštou zde nebudeme obhajovat. Ale je ve finančních problémech a stát vlekle řeší zavírání nerentabilních položek. Je to politikum. Obce, které mají o pobočky přijít, se tomu pochopitelně brání, protože ztráta pobočky pro ně, bez ohledu na všechny problémy, znamená snížení kvality života. Rovná mzda uvádí, že podle analýzy samotné pošty by jí zpětné dorovnání mezd, kdyby se o ně přihlásili všichni, přišlo na 3,5 miliardy. Co myslíte, povede to k uzavření více poboček, nebo méně?
Pokud tato judikatura vstoupí v širší známost a lidé ji začnou brát vážně, nutně to bude mít ekonomické dopady. Firmy působící po celém území republiky změní korporátní strukturu, aby se nedaly srovnávat mzdy v celé firmě. Pošta si třeba v Praze bude najímat na různé práce externí dodavatele; vyjde to dráž, ale budou to mít právně ošetřené. Paradoxně by to nejvíc mělo znepokojovat příznivce silného státního sektoru, protože ten je v takové gymnastice nejméně pružný a výsledkem bude zas o něco více nemohoucí stát a nedůvěra k jeho roli.
Ale všechno je to dílem vysoce vzdělaných lidí, a jak všude slyšíme, vzdělání je klíčem k úspěšné moderní ekonomice.
00:02
