Ještě se umím překvapit, říká uznávaný fotograf Vladimír Birgus

Fotograf, historik fotografie a zakladatel Institutu tvůrčí fotografie, která je úspěšná po celé střední Evropě, Vladimír Birgus, oslavil sedmdesátiny. Byla to příležitost se sejít a pohovořit o jeho životě, ale protože o věku mluvit nechce, zato vášnivě mluví o své práci, věnovali jsme se třeba jeho dvěma výstavám, které v Praze souběžně měl a které si k narozeninám nadělil. Ale samozřejmě také mnohým jiným tématům. Některá budou pro čtenáře překvapivá.

Pane profesore, na první pohled vám závidím život v činžáku z první republiky. Máte vysoké stropy, takže se vám sem všechno vejde – na tolik knih, obrazů a fotek já doma prostor nemám.

Rozumím vám, taky jsem dlouho bydlel v paneláku. Ale to víte, že se mi sem nevejde všechno. Vždyť se podívejte, kolik knih se válí po zemi. A to jste nebyl v ložnici. Ale víte co? Fotky na stěně mi visí už asi patnáct roků. Z toho by se čeští kurátoři zbláznili, kdyby to viděli, protože tvrdí, že fotka smí být na světle jenom půl roku. To jsou u nás tak přísné normy: intenzita osvětlení musí být nízká a fotka smí viset jenom půl roku. Což má své dopady v praxi, protože putovní výstavy uděláte na dvou místech a pak vám třeba v amsterodamském Stedelijk muzeu řeknou, že výstavu nevezmou, protože český kurátor řekl, že fotka smí viset jenom půl roku. Přitom v amerických muzeích už je mají běžně vystavené dva roky při normálním světle. Tamější kurátoři zjistili, že se fotce nic moc nestane, pokud na ni nedopadá přímé sluneční světlo nebo intenzita umělého osvětlení není moc vysoká.

Sedmdesátiny jste oslavil mimo jiné dvěma výstavami. Na výstavě Černá a bílá byly staré i nové fotografie, ale nejvíc ke mně promlouvaly ty z Československa z osmdesátých let, protože znám ty reálie a pamatuji si tu dobu.

Většinu těchto fotek tehdy nebylo možné vystavit. Naprostá většina z nich byla zvětšena až v posledních sedmi letech, předtím byly v negativech. A dost velká část vznikla až teď, když jsem se probíral negativy, které třicet let ležely v šanonech. Přiznávám, že některé věci, které jsem našel, mě překvapily, protože jsem samozřejmě na ledacos zapomněl. Například jsem byl v osmdesátém druhém odvedený z FAMU na vojnu a tehdy jsem fotil v kasárnách. Jsou tam docela zajímavé záběry dokládající, jak to chodilo na vojně. I kuriozity: je tam třeba zachycen pozdější ministr obrany Martin Stropnický, který se mnou sloužil. To je přece absurdní – tehdy byl s námi vojín, který se později stal ministrem.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.