Případ Fremr skončil. Zapomeňme?

EDITORIAL

Případ Fremr skončil. Zapomeňme?
Případ soudce Fremra pootevřel dveře do třinácté komnaty české justice, do dávných sporů o vyrovnávaní se s totalitní komunistickou minulostí, ale také s nevyrovnáním se s ní. Foto: Profimedia.cz
1
Komentáře
Dalibor Balšínek
Sdílet:

Případ soudce Roberta Fremra, který se na závěr své profesní kariéry ucházel o prestižní, respektovaný a společenský post ústavního soudce, instituce, jež se jako jediná těší důvěře jinak polarizované společnosti. Soudce Fremr pod tlakem nových a nových skutečností, které prokazovaly ochotu oddaně sloužit komunistickému totalitnímu režimu v procesech s jeho nepřáteli, se v pondělí rozhodl na kandidaturu soudce rezignovat. Zdůvodnil to tím, že byl vystaven mediálnímu tlaku a nechtěl spory o vlastní důvěryhodnost poškozovat dobré jméno Ústavního soudu.

Rozhodl se správně a svou rezignací Ústavní soud uchránil. Uchránil ale také prezidenta Petra Pavla, který tak sám nemusel rozhodovat. Nemusel zaujmout postoj ve věci, kdy ho podobě jako Roberta Fremra spojuje slibně nastartovaná kariéra v nedemokratickém režimu a tzv. očista službou v nových poměrech, včetně mezinárodní kariéry v západních demokratických strukturách.

Případ soudce Fremra ale pootevřel dveře do třinácté komnaty české justice, do dávných sporů o vyrovnávaní se s totalitní komunistickou minulostí, ale také s nevyrovnáním se s ní. Děs z minulosti, který patrně v mnohých ještě zůstává, u některých náhle znovu přišel po bohorovnosti povzbuzené výsledkem lidové volby kariérního komunisty do nejvyšší ústavní funkce, se zjevil a hříchy komunismu se vracejí. I proto byly na soudce Fremra i jiné než mediální, nepřiznané tlaky. Mohl totiž spustit lavinu, která mohla smést i ty, kteří se cítili v bezpečí. Rezignaci soudce Fremra přijali s úlevou a nadějí, že případ tím skončil a přijde sladké zapomnění.

Stáhli se i vlivní zastánci z řad předních představitelů justice, kteří soudci Fremrovi vyjadřovali podporu. Šéf soudcovské unie Libor Vávra k rozplétaní minulosti soudce Fremra v posledním rozhovoru pro Lidové noviny kromě obligátního vysvětlování, že jde o politický boj, neopomněl připomenout, co přinesla před osmi lety konzervativní vládou započatá dekomunizace polské justice, která měla v mnohém své opodstatnění, ale polská opozice ji využila k evropské diskreditaci země.

Nejen soudce Vávra si musí vzpomínat na to, jak se v 90. letech vedla velká debata o dekomunizaci společnosti, jejímž výsledkem byl rozpad Občanského fóra, vznik ODS, do které se uchýlili odpůrci smířlivého postoje k totalitnímu režimu, a vedle ní pak vznik Občanského hnutí, které reprezentovali například Pavel Rychetský, Petr Pithart, Miloš Zeman, všichni kdysi také v KSČ, ale pak vyloučeni nejen ze strany. Vzhledem ke své orientaci byli k minulosti vstřícnější, s pochopením, ale v 90. letech svůj politický boj ve volbách pod hlavičkou Občanského hnutí prohráli, byť se jindy a jinak do veřejného života vrátili.

Spor o minulost zůstává, znovu a znovu umí vystrašit. A strašit bude. Je totiž smutnou výpovědí, že ani po třiceti letech nově uspořádaná společnost nebyla schopna vyprodukovat do nejvyšších ústavních funkcí osobnosti, které nejsou zatíženy minulostí spojenou se službou pro totalitní komunistický režim. Je to opravdu tak moc, chtít po třiceti letech, aby v nejvyšších státních funkcích nebyli bývalí komunisti?

 

Sdílet:

Hlavní zprávy