„Už žádné smlouvy pro kamarády.“ Po letech máme data o zubařích, říká Šmucler

Palčivé téma, které sem tam vyvolává paniku. Dostupnost zubařské péče, kterou do centra pozornosti dostávají například záběry lidí stojících nekonečné fronty před novou ordinací, má zlepšit „vědečtější“ přístup. Česká stomatologická komora má podle jejího prezidenta Romana Šmuclera k dispozici poprvé po dlouhých letech potřebná data. Ve finálním zpracování je chce komora představit v dubnu, už průběžný náhled však podle něj ukazuje, že je vše „prakticky jinak, než se tvrdilo“. „V Čechách jsme zvyklí, že kdo nejvíc křičí, dostane peníze,“ říká Roman Šmucler v rozhovoru pro Echo24.

Říkáte, že je česká stomatologie dlouhé roky bez dat…

Celá česká medicína. Třeba v době covidu jsem byl u debat, kdy se odhadovaly počty lékařů určitých specializací a dohadovali se třeba ti, kteří je vedou, a nemohli se trefit na jednotky tisíc. Takže vůbec zmapování sítě prakticky neexistuje. Byly nějaké pokusy, ale je tam chybovost kolem 25-30 %.

Už při předběžném pohledu je pak podle vás prakticky všechno jinak, než se tvrdilo. V čem se tedy všichni mýlili?

Neřekl bych, že se mýlili. V Čechách jsme zvyklí, že politika běží tak, že kdo nejvíc křičí, dostane peníze. Když řeknete, že zařídíte stomatologii, zvolí vás starostou a nikdo už neřeší, zda jste to vyřešil, když řeknete, že váš kraj je na tom nejhůř, dostanete dotaci. Tak tady žijeme. Neřekl bych tedy, že se mýlili, ani je to nezajímalo, když jsme s politiky řešili, že jsme třeba udělali průzkum v jejich obci, říkali, že je to nezajímá a chtějí pro voliče co nejvíce zubařů zdarma. A hotovo.

Abychom to vůbec mohli analyticky řešit, krok číslo jedna byl, že jsme vyprovokovali šetření v rámci Evropské unie. To bylo před dvěma lety, zjišťovalo se, v kterých zemích je kolik zubařů, jaká hustota, jaká dostupnost péče, kolik doplácí pacienti, abychom vůbec měli nějaké srovnání. Zubních lékařů máme doslova jeden z největších počtů na světě, máme malinko méně zubních lékařů na pojišťovnu v porovnání s EU, vyšlo to ale tak, že je u nás nejvyšší dostupnost péče a pokrytí pojišťovnami patří mezi tři země, kde je péče nejdostupnější.

Co všechno tedy zjišťuje nynější průzkum?

Vzali jsme to ne na kraje, ale asi 210 centrálních obcí, zkoumali jsme, kolik lidí je registrovaných, jak se mění situace s úvazky lékařů u pojišťoven, kolik lidí chodí jen na pohotovosti jednou dvakrát ročně a nejspíš nechtějí běžnou péči a jdou k lékaři jen, když je bolí zub a tak dále. A to tak, že za posledních pět let zpátky.

Proregistrovanost mezi našimi občany je asi 92,6 %. Nejméně péče na pojišťovnu a nejdál k zubnímu lékaři mají pacienti v Praze, je to sice jedno město, ale k zubnímu lékaři jedete třeba hodinu, na venkově jedete sice do sousední obce, ale je to 15 minut. Poté následuje Karlovarský kraj. Praze asi rozumíme, je tady hodně doktorů pracujících na sebe, řada pacientů také úplně nechtěla lékaře na pojišťovnu. Karlovarskému kraji zatím úplně nerozumíme, je zhruba stejně chudý a problematický jako Ústecký kraj. Jestli je tam opravdu problém se zubními lékaři nebo je tam velké množství pacientů, kteří jsou přes den v Německu, to musíme ještě dozjistit.

Jaká všechna data jste tedy ještě sbírali?

Sledovali jsme, jak se měnilo jednotlivé využití stomatologů, jak se mění sami stomatologové mezi oblastmi, krásně je vidět, že jsou objektivně místa, kde se počet stomatologů snížil, někde zvýšil. Musíme důsledně trvat na tom, že když je někde zhruba stejný počet lékařů na pojišťovnu, nemají se z těch jednotlivých oblastí smlouvy přesouvat jinam. To se v posledních letech dělo, nejhůř v panice, že někde skončil zubní lékař. Místo, aby pojišťovny jako v Rakousku počkaly půl roku, rok, než přijde nový doktor, tak se vypsalo výběrové řízení, nikdo se nepřihlásil a okamžitě se to dalo jinam. Když to byl nějaký, řekněme, kamarád, tak se to dalo na nějaké lukrativní místo.

Ve Středních Čechách to po dohodě s VZP jako v jednom z mála krajů kontroluje už tři roky komora. V Praze nepřibyla ani jedna smlouva, zubní lékaři, jejichž počet se zvyšuje, si začali žádat smlouvu ve Středočeském kraji. Nejdříve to byla místa jako Černošice, dneska už je to Kutná Hora a oblasti, kde ti zubaři opravdu chyběli, protože jinde tu smlouvu nedostanou a bez té smlouvy to přes všechny řeči jde docela těžko.

Popisujete tedy praktický postup, jak tu situaci chcete na základě zjištění řešit.

Přesně tak, vydáme také manuál, jak najít zubního lékaře. Nejprve pro samosprávy, jak hledat lékaře, jak se udržuje síť, aby to celé neničili. Kraje jsou problém, každé čtyři roky dostanete politiky, většinou dostane zdravotnictví někdo, kdo tomu nerozumí, začne improvizovat, má kamarády, členy vítězné strany, za čtyři roky se to zase změní. Potřebujeme se v tom nepotácet. Poté začneme informace zveřejňovat i na webu komory, aby lidé věděli, na co mají a na co nemají právo. To jim dávno měly poslat pojišťovny. V Německu je to tak, že to obvykle řeší komory. Bylo by dobré, kdyby ministerstvo zdravotnictví bylo třeba třetinové, stomatologii a medicínu by měly řídit lékařské komory po stránce odborné čí stížností, oni by měli dělat jenom legislativu.

Máte ještě nějakou představu, co by se po vyhodnocení dat mělo se situací dít?

Máme to vlastně strašně jednoduché. V roce 1991 jsme přijali rakouský zdravotní systém. To je dobře. Jsou tu neustálé diskuze o tom, co je ve Švýcarsku, co je v Americe, ale tohle se málo ví. Na ministerstvu to teď už nevěděl nikdo. Jenže my jsme přijali jen něco a něco ne, proto nám to nefunguje. Ve stomatologii mají třeba Rakušané stejně jako my jen některé hrazené výkony, dokonce ještě méně, než u nás. Ale u všech ostatních, které nehradí, existuje ceník doporučených cen. Stomatologové se od toho nesmí odlišit o plus mínus 20 %, pokud je to víc, pacient to musí podepsat. Má právo být informovaný, ceníky musí být dostupné. Není to tak, že vás někde zaskočí plomba za čtyři tisíce, jinde za dva tisíce, všude stojí plus mínus podobně.

Další věc je třeba to, že je tam v každém kraji, spolkové zemi určitá rada, kde jsou místní politici, zástupci komory, zástupci pojišťoven a pokud vidí, že je v nějakém místě problém, lékaři to zakopmenzují finančně. Je jasné, že doktor nebude bydlet třeba na sídlišti, kde jsou velmi nepřizpůsobiví lidé, ale bude tam každý den jezdit, dostane peníze, aby byl motivovaný, měl na benzín a nikde jinde nedostane smlouvu. My jsme přijali rakouský systém, neměli bychom nic vymýšlet. Pro začátek jen dotáhnout věci, které jsme v roce 91 zapomněli udělat.

Měl by tohle být začátek něčeho, co by se mělo stát normou, víc pracovat s daty?

Určitě. Na základě těchto dat se stanoví struktura sítě, řekneme si, kolik má být třeba zubních lékařů na pojišťovnu na Broumovsku a budeme se snažit společnými silami situaci řešit, třeba blokovat výběrová řízení, což už jako komora děláme. Nedovolíme, aby někdo někde dal kamarádovi smlouvu třeba do centra Brna, prostě ne. Budeme se snažit říct, kolik je v kterém kraji potřeba stomatologických ordinací vzhledem k počtu pacientů, kteří tam hledají zubního lékaře a budeme trvat na tom, aby byl ten počet systematizovaný. Tak, jako je to v Rakousku. Data musíme sledovat, protože v rámci ČR, i když se to nezdá, probíhá obrovská migrace. Musíme tedy vždycky třeba jednou za pět let síť zmodifikovat.

Na podzim jsme se bavili o něčem, co jste nazval zubařským Tinderem, seznamovací aplikací, je to možnost, kterou chcete stále zrealizovat?

Pracujeme na tom. Už víme, že se budeme snažit ty funkcionality dostat do aplikace Záchranka, to je nejrozšířenější zdravotní aplikace v ČR, lidé už ji mají v mobilech. První krok je dostat do ní systém pohotovostních služeb, nejdříve nočních a víkendových, pak i těch denních – lidé často netuší, že to tak funguje, čekají s bolavým zubem, až se večer otevře pohotovost. Neví to ani politici. Takže chceme funkcionalitu, že když člověka začne bolet zub, zapne aplikaci a zjistí, kam nejblíže má jít. Druhý krok je udělat tu „tinderovou“ nadstavbu, v které půjde zadat určité parametry, co člověk očekává a naopak stomatolog chce vykonávat. Jádro úrazu je často v tom, že se to těžko dává dohromady, tak, jako je to s partnery. Já strašně rád dělám věci, které můžou znít nepříliš sexy, jako vytrhat hodně zubů a udělat babičce celkovou náhradu. Ale naopak jsem už dvacet let neudělal plombu, takže kdyby chtěl někdo zubaře, který se mu bude starat o zuby a občas mu udělá plombu, já nejsem ten pravý. To je třeba udělat, aby se ti lidé dali dohromady.