Zmoudření dona Rejžka. Paměti všudybyla, který to neměl snadné

RECENZE REJŽKOVÝCH PAMĚTÍ

Zmoudření dona Rejžka. Paměti všudybyla, který to neměl snadné
Desítky let bohémského života přivedly Jan Rejžka téměř na okraj propasti, před kterou se zastavil na poslední chvíli. Závěr jeho vzpomínek je pak téměř happyendový. Foto: Profimedia
2
Týdeník

Jiří Peňás

O Janu Rejžkovi existuje povrchní mínění, že jde o člověka postiženého různými nesnášenlivostmi, povahou téměř vzteklouna, vkusem elitáře a naladěním prchlivce, který ze všeho nejraději uráží spořádané občany a občanky. Trochu bližší pohled na tohoto veterána českých společenských rubrik odhalí, že to ve skutečnosti je poněkud jinak a že za maskou zlého muže (s „provařenou fyziognomií“, jak píše) se skrývá tvář úplně odlišná. Jaká, to vysvitne při trochu pozornějším čtení jeho pamětí Jste to vy?.

To je samozřejmě základní otázka takového žánru: kdo vlastně jsem? Rejžek na to odpovídá ve druhé větě první kapitoly: „... jsem totiž parchant či panchart, obojí je správně. Nebo vznešeněji levoboček.“ A velmi záhy i oboustranný sirotek vychovávaný prarodiči. Čtenář si nemusí hrát na psychologa, aby mu pak nebylo při čtení stále víc nápadné a zjevné, s jakou odhodlaností se nadaný a nutně i nějak zraněný mladík snaží najít cosi, čím takový handicap překoná.

Takže se vydá z Českých Velenic do světa a pokouší se uchytit ve světě redakcí a psaní o věcech, ke kterým přilne, ke sportu a k umění. To, co většina dostane jaksi samozřejmě, tedy zázemí a základní přijetí, o to se mladý Rejžek musí poprat a sám si vybojovat: čím je osamělejší, tím víc touží být všude přijat. Tedy ne všude a každým. Paradoxem té touhy po přijetí je snaha vyniknout, snaha na sebe upozornit, třeba i tím, že bude nesmlouvavý a nekompromisní. Bude sekat s vehemencí a bezohledností o to větší (v devadesáti procentech oprávněnou), neboť ví, že nenápadností se neprosadí. A on chce někam patřit, chce být u všeho. Má na to vlohy a inteligenci, je dobrý kumpán a nezkazí žádnou legraci.

Takové jsou i ty paměti: velmi svižně a živě napsané, vše v nich běží přehledně a bez otálení, historka střídá historku, někdy se povede, někdy je slabší a opotřebovaná jako „z natáčení“. Na nějaké úvahy či hlubší rozbory není, obvykle pálí rychle a ve stručnosti, to, co chce, napíše přímočaře, neotálí a neváhá, prostě píše tak, jak je zvyklý, černobíle a jak ho čtenáři znají. Epická linie zrození mladého novináře je podána výstižně a plasticky, brzy vpadneme do světa redakcí, nejprve sportovních a pak kulturních, pamětníkům vyvstane obraz 70. a 80. let, v nichž Rejžkovo psaní, především v Melodii a jiných kulturních časopisech, sehrálo zvláštní a výraznou roli.

Celý text Jiřího Peňáse si můžete přečíst na ECHOPRIME. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.