Mnohahodinové čekání na pražském letišti, nejistota a rozčarování z chování letecké společnosti Ryanair. To zažívali cestující z Prahy do chorvatského Zadaru, ...
Včera, tedy v sobotu 3. srpna, se stáhla mračna nad českou literaturou, respektive literární historií, kritikou a editořinou: zemřel jeden z největších editorů moderní literatury, jakou tato země a jazyk kdy poznali, Jiří Opelík. Současně bylo oznámeno, že už prvního srpna skonala v pouhých třiapadesáti letech Markéta Kořená – jako někdejší redaktorka Lidových novin a Orientace symbolicky na začátku měsíce, v kterém Lidové noviny přestanou vycházet. Oba si zaslouží vzpomínku, začnu ovšem od dámy. Snad mi prominete osobní ladění textu.
Markéta Kořená (1971 až 2024) byla jednou ze dvou mých prvních učitelek na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, chodil jsem k ní na bohemistice na takzvaný literární proseminář, což byl předmět, v němž jsme se my, čerství maturanti, učili řádnému názvosloví pro studium na vysoké škole.
Seminář začínal už ráno po sedmé, takže to brzké besedování o české literatuře vytvářelo zejména v zimních měsících za tmy v jinak skoro prázdné škole intimní a vzácnou atmosféru. Zůstala mi v hlavě jako vzpomínka na jedny z nejhezčích chvil vysokoškolských studií. A mám je spojeny právě se svéráznou a velmi chytrou, milou ženou, která se hezky smála, jiskřily jí oči, rozevlátě a rázně chodila a měla nádherné kadeře – u vlasů nakrátko jsem to jindy neviděl.
Podmanivě vyprávěla o literatuře, nakazila mě vášní pro ni. Když se ptala, jakou rádi čteme poezii, řekl jsem tehdy, že mám rád oba Rukopisy, což ji překvapilo a zaujalo. Obdivoval jsem její bojovnost a čest, neváhala se postavit za ty, které katederní politika nehezky smetla a vyhnala ze školy. Kvůli tomu ji sama opustila. V názorech byla suverénní, pevná, odolná, v hodnoceních přísná a spravedlivá, v diskusích neustále zaujatá a zvídavá. Že to všechno bylo správně, dokládá, že i když jsem ji potom už nikdy neviděl, pořád si na rozdíl od jiných kantorů právě ji pamatuju silně a vzpomínám na ni vroucně.
Do života mi však nadále nepřímo vstupovala: jedné z mých největších lásek vedla diplomovou práci, když pracovala na Literární akademii Josefa Škvoreckého, na kteréžto škole se vypracovala až na prorektorku. Následně na Vysoké škole kreativní komunikace dokonce rok působila jako rektorka. V posledních letech ale žila v Jáchymově, kde tato výsostná odbornice na dílo Jakuba Demla či Vladimíra Holana a znalkyně české poezie, jakých je málo, pracovala jako učitelka na základní škole. Místní na ni vzpomínají jako na tu, která se snažila dětem vštípit sebevědomí a nenechat je propadnout přesvědčení, že se narodily v mizerném regionu, který jim předurčil nuzný život.
Ke kouzlu její přítomnosti v mém životě patří i to, že jsme se poznali a znali v době, která chvíli byla ještě bez placatých mobilů a bez pořádného internetu. V těch časech měla pražská filda divný a nepřehledný intranet s pomalými počítači na každém patře, takže předávat informace nakonec bylo snazší vzkazem na malé nástěnce na dveřích učebny. Označovaly se tam takto písemně i výsledky testů. A tak když Markéta Kořená nepřišla na zápočtový test naší studijní skupiny a my nevěděli proč (stalo se mi jedinkrát, že na zkoušku nepřišel učitel, napsal jsem se spolužákem na dveře vzkaz: „Zápočtový test z literárního prosemináře udělali všichni.“ Pod to jsme se všichni podepsali a odešli jsme: někteří domů, jiní na snídani do hospody.
Na druhý den visela na nástěnce odpověď: „Test pochopitelně neudělal nikdo, napíšete si ho pěkně za týden. Markéta“ Výmluvná byla absence vykřičníku, místo něj prostá tečka. Ironické oznámení. Zjevně ji náš vzkaz pobavil, nás její ostatně taky. Dodnes nevím, co se tenkrát stalo a proč na test nepřišla. A už se to nedozvím. Je mi moc líto, že už není. Patrně dokonce z vlastního rozhodnutí, jelikož prý špatně nesla samotu po únorovém skonu svého muže, malíře a kreslíře (známého obálkami pro týdeník Respekt) Pavla Reisenauera. Nechci ty úvahy rozvíjet, jsou vlastně nemístné. Důležité pro mě je, že v případě literární historičky, editorky, kritičky, publicistiky Markéty Kořené platí, že se mnou bude žít dál. Byla to vzácná žena.
Jiří Opelík (1930 až 2024). Osobně jsem tohoto giganta nepoznal, ale obdivoval jsem ho jako kritika – v jedné řadě s dalšími velikány šedesátých let Josefem Vohryzkem, Antonínem Brouskem, Janem Lopatkou či Bohumilem Doležalem. Jiří Opelík k nim patřil jako nápaditý a jistý stylista i pozorný a jednoznačný soudce. Přesto ke kritice choval zdravý nadhled, jak dokládá název jeho první autorské knihy, což byl právě výbor z kritik nazvaný Nenáviděné řemeslo. Jen ten, kdo hodnotil jiné, ví, jak ošemetná je to práce, nevděčná, a kolik pokory vyžaduje. Ostatně když v roce 2017 přebíral v tandemu s kolegou a dalším velikánem Jiřím Brabcem Cenu Jaroslava Seiferta, pronesl: „Jako literární historik nebo kritik musím nejdřív ze všeho zkoumaným autorům pozorně naslouchat, protože bez naslouchání není rozumění, bez rozumění není výkladu, bez výkladu není zvažování, bez zvažování není soudu. Jen žádné apriorismy – generační, vkusové, ideové ani metodologické.“
Rád se vracím ale i k jiné jeho knize, k Milovanému řemeslu. To je soubor statí vydaný před čtvrt stoletím, už ne soubor kritik, nýbrž historických studií. Značí posun v Opelíkově uvažování, vždy jsem pár obou zmíněných knih vnímal tak, že mladý člověk se může pokoušet o kritiku, člověk zralý je uvážlivý, ví, že v tomto oboru nelze mluvit donekonečna, a tak se přesune k vědečtějšímu pohledu. Až tam smí náležitě vyjádřit lásku svému vyvolenému oboru, totiž literatuře.
Olomoučan, neodmyslitelně spojený s tamní Palackého univerzitou, proslul jako editor F. X. Šaldy, bratří Čapků, Jana Skácela, vykladač Vladimíra Holana, lexikograf pracující takřka na všech zásadních slovnících české literatury minulého století (mimo jiné připravil hesla jak pro Lexikon české literatury, tak pro Slovník českých spisovatelů po roce 1945). Jako editor připravil také nejeden podstatný a objevný svazek korespondence (kupříkladu vzájemného dopisování Jana Zábrany a Antonína Přidala).
Má zásadní setkání s Jiřím Opelíkem lemuje Jan Skácel. Skrze jeho spisy, edičně připravené Opelíkem a finančně zajištěné Milanem Kunderou, jsem poznal verše, k jejichž moravskému a erbenovskému tónu tíhnu. Ale blíže jsem se k Opelíkovi dostal až předloni, když jsem našel chybu, kterou v bibliografii Jana Skácela vytvořil. Přisoudil mu překlad nádherné básně Kita Lorence z lužickosrbské poezie. Překlad mu ale nepatřil – patřil Josefu Suchému. Když jsem ten případ zpracovával jako esej pro Revue Souvislosti, zcela správně po mně chtěl jejich editor Petr Šrámek, abych si jistotu svého tvrzení u Opelíka ověřil. Bál jsem se, takový ostych jsem před českým velikánem měl. Nakonec jsem mu mail sice napsal, ale odpověď nedostal. Prý už to bylo tehdy běžnější, starý pán šetřil síly. Petr Šrámek se ještě odhodlal mu zavolat, leč Jiří Opelík si už okolnosti vzniku jedné své známé a hojně prodávané edice nepamatoval. Tak jsem se s ním ale protnul, alespoň takto, a jsem za to vděčný. Jiří Opelík byl úkaz, pracant, král. Česká literatura je po minulých dnech významně chudší.
AKTUALIZOVÁNO
00:01
