Bezdomovectví uměly řešit jen policejní diktatury

KOMENTÁŘ

Bezdomovectví uměly řešit jen policejní diktatury
V Brně uhořelo v noci osm lidí. To byla středeční ranní zpráva. Foto: Policie ČR
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

V Brně uhořelo v noci osm lidí. To byla středeční ranní zpráva a lze si představit, že člověk, který viděl titulek, si nejdříve řekl: Proboha! Ale pak mu blesklo hlavou, že to budou zřejmě bezdomovci a že takové věci jsou strašné, ale prostě se stávají.

Podrobnosti pak opravdu odpovídaly předpokladu: hořely nějaké vyřazené buňky v zanedbaném a zpustlém zákoutí, na periferním odkladišti nepořádku, kam chodili a kde žili lidé bez domova. A ti lidé v nich. Přežívali tam, vařili si tam, sedávali u ohně, přespávali tam. Před nějakou dobou se prý majitel, jakási organizace či správce, snažil buňky oplotit, ale bezdomovci se tam lehce dostali. Tak to prý nikdo moc neřešil.

 

Každý, kdo se jen trochu kolem sebe rozhlíží, taková zákoutí zná, ví, že lidé bez domova existují a že jich není málo. A že také nějak žijí, nějaká místa vyhledávají a také se někde ukládají na noc. A u toho si zatopí, možná stačí i cigareta, když skončí v hadrech nebo v duchnách. Lidé ve spánku umírají ne ohněm, ale udusí se kouřem. To může být rychlé – a spánek těch lidí bývá hodně tvrdý.

Jsou lidé, kteří v takové tragédii jsou okamžitě schopni najít a označit viníka. Podle naturelu a sklonu to je kapitalismus, egoismus, sociální útlak, nelidští politici nebo úředníci magistrátu, lidská lhostejnost. Je fakt, že to všechno platí, v ráji možná žádní bezdomovci nejsou, nebo naopak tam jsou bezdomovci všichni. Není zřejmě společnost, která by takové lidi neměla a neprodukovala: bohužel čím je společnost liberálnější, čím víc je v ní „svobody“ ve smyslu svobody sebedestrukce, tím jsou poměry k životu na okraji příhodnější.

Bezdomovectví vždy uměly řešit jen diktatury a totality, což neznamenalo, že by v nich takoví lidé přestali existovat. Zajisté je ale žádoucí nějakým způsobem bezdomovecký život „zlidšťovat“, tedy pokusit se učinit ho takovým, aby v něm k věcem jako teď v Brně docházelo co nejméně. Což je ale poněkud utopie. A samozřejmě hlavně se snažit, aby cesta tam byla co nejdelší.

Přiznám se, že mě ti lidé zajímají, dávám se s nimi do řeči, mám pro ně pochopení: kdo ví ostatně, jak člověk jednou skončí… Bezdomovecký život je přežívání ze dne na den. To je jeho základní určení a tomu je podřízeno všechno. Málokdo tam myslí s nějakou perspektivou, a pokud měli nějaké plány, jak se z toho dostat, ty s přibývající dobou, co jsou venku, slábnou. Je to vlastně svět lidí, kterým nějak nedochází odpovědnost k sobě samým. Lidé na dně dna buď opravdu nejsou psychicky nebo intelektově schopni „žít normálně“, nebo je to nikdo nenaučil, nebo to časem ztratili, obvykle tedy svou vlastní vinou: s těžkou závislostí na alkoholu či drogách se normální život vést moc dlouho nedá. A bez alkoholu se zase na ulici žít nedá. Obvykle pak už nejsou schopni zvládat běžné životní situace, tedy v prvé řadě chodit do práce, nesnášejí disciplínu a autoritu, takže si těžko nějaké místo udrží. Jsou opravdu jako malé děti, nebo pubertální děti, aby to bylo přesnější. Ty ohně k tomu nějak patří, i když oni je opravdu nepálí z romantických důvodů.

V každé společnosti je určitě nějaký podíl lidí, kteří prostě chtějí žít jinak nebo jako normální lidé žít neumějí. Nemá to řešení a určitě jím není represe, i když zcela by se společnost práva na ni vzdát neměla. Není jím ani nějaký společenský masochismus, pěstování pocitů viny a bezbřehá charita, která hypotetické snahy o vyhrabání se zbavuje smyslu a motivace. Jde asi spíš o to, aby počty lidí, kteří takto žijí, nerostly, čemuž lze zabránit jen rozumnou sociální politikou, zvýšením minimální mzdy, aby se lidem vyplatilo pracovat, vytvářením pracovních míst pro lidi s nějakým omezením, reformou exekučního systému. Snad snížit bariéry pro získání nějakého prostého bydlení, přičemž nepředstírat, že na něj je nárok automaticky. Prostě pokusit se poměry zmírnit, zlidštit, třeba nabídnout mobilní sprchy a třeba za jejich použití i odměňovat, ale nesnažit se řešit nemožné.

Neopájet se představou, že se změní lidská povaha, v níž je i ten sklon k sebedestrukci, do níž doutnají ohně, do jejichž plamenů člověk hleděl po tisíce let své existence, rozhodně neskonale déle než třeba do monitorů. Spíš takovou povahu pochopit ve všech možnostech i potřebách – i těch, před kterými se odvrací zrak.

 

×

Podobné články