„Smrt je téma, o kterém je potřeba mluvit,“ říká ředitelka Charity Pardubice

Patří mezi nejvýznamnější osobnosti v oblasti zdravotní a sociální péče v České republice. V Oblastní charitě Pardubice, kde se zasloužila o rozšíření a zkvalitnění poskytovaných služeb, je Marie Hubálková ředitelkou již 15 let. V letošním roce se jí společně s Místní akční skupinou Holicko podařilo získat finance na vybudování Centra sociálních služeb, které bude sloužit především pro seniory a jejich pečující rodiny. Slavnostní požehnání základního kamene budoucího Centra proběhlo na začátku tohoto měsíce.

Její osobní nasazení vychází z dlouholetou zkušeností prověřeného přesvědčení o tom, že každý člověk má svoji důstojnost a každý si zaslouží, abychom mu zachovávali úctu a projevovali mu empatii. A to ať už se jedná o pacienty, nebo o zaměstnance.

V Charitě pracujete již 27 let. Jak se vlastně Charita za tu dobu proměnila?

Začínala jsem se třemi sestrami, nyní jich máme třicet. A celou škálu sociálních a dalších navazujících služeb. Dohromady je nás 220 a máme 14 středisek. Výrazně se proměnila i domácí zdravotní péče. Když jsem začínala, byla jsem na stáži v Německu, kde jsem viděla, jak funguje domácí zdravotní péče, a snažila jsem se to přenést sem. Dnes už naše sestry v domácí péči vykonávají jen odborné zdravotní úkony, jako je odběr krve, převazy, infuze, aplikace injekcí, rehabilitace atd. Je to velmi odborná a samostatná práce, při které sestry úzce spolupracují s praktickými lékaři.

Jak vnímáte konkurenci v oblasti domácí zdravotní péče?

Dnes je konkurence velká, třeba tady v Pardubicích je sedm agentur. Naší výhodou je, že jsme tady už 30 let a nemocnice, LDN a lékaři nás dobře znají. Je ale potřeba stále se zviditelňovat a umět se prodat, což možná v kontextu Charity nezní úplně hezky, ale věřím, že domácí zdravotní péče si to zaslouží. Pokud se sestřička rozhoduje, jestli půjde do nemocnice, nebo k nám, chceme, aby věděla, že u nás najde úctu, vstřícnost a laskavost. Myslím si, že naše velká přidaná hodnota je v tom, že vytváříme a dále budujeme hezké vztahy s celými rodinami, těšíme se na pacienty a oni se těší na nás.

Můžete zavzpomínat na nějakou zajímavou situaci nebo příběh, který vás během vaší kariéry překvapil?

Začátky byly velmi těžké. Pamatuji si na jeden případ před 20 lety, kdy mě oslovila rodina, že jejich tatínek, kterému bylo 56 let, má rakovinu a přáli by si, aby mohl zemřít doma. Byla to pro mě velká výzva. Navázala jsem kontakt s paliativní lékařkou a vybavila domácnost jako intenzivní péči. Pořídili jsme polohovací elektrickou postel, antidekubitní matraci, invalidní vozík, oxygenerátor, dva dávkovače, dávkovač na léky, dávkovač na morfium a infuzní pumpu, protože měl centrální žilní kanylu. Tatínek žil v domácím prostředí ještě půl roku a rodina se naučila o něj pečovat. A my jsme poskytovali odbornou zdravotní péči. Tento zážitek mě pak inspiroval k budování domácí hospicové péče, kterou dnes poskytujeme ročně asi třem stovkám pacientů.

Bylo to pro mě něco zcela nového a zároveň krásný zážitek, protože co víc si člověk může přát, než odcházet ve své vlastní rodině, obklopen milujícími lidmi. Také jsem si všimla, že je to nesmírně důležité pro pozůstalé, protože domácí hospic není jen pro pacienta, který umírá, ale i pro rodinu, která zůstává a trpí. Umožnit svým blízkým zemřít doma, rozloučit se, je velmi důležité také pro nás pozůstalé.

Jak se díváte na téma smrti a umírání v naší společnosti?

Myslím si, že Češi smrt a téma smrti vytěsnili. Mnoho lidí nechce o smrti ani slyšet, ani mluvit. Když ale o smrti přemýšlíme a připravujeme se na ni, můžeme umožnit svým blízkým zemřít doma, v prostředí, kde se cítí dobře. Rodiny, které mají čas se rozloučit a být s umírajícím, lépe zvládají smutek a bolest po jeho odchodu.

Můj synovec je lékař a občas se stane, že mu rodina smrtelně nemocného řekne, že se o smrti vůbec nechce bavit. On to respektuje, ale pacient stejně zemře… Myslím si, že by nám všem pomohlo, kdybychom si přiznali, že jsme smrtelní, a přemýšleli o tom, jakou smrt chceme umožnit svým rodičům a prarodičům. To znamená, jestli chceme, aby umírali doma, v hospici nebo někde na eldéence za plentou.

KOMENTÁŘ: Český Green Deal odložen. Jak málo stačilo

Ale to přece nemůže rozhodnout jen rodina. Musí v první řadě respektovat přání nemocného…

Víte, že 80 procent lidí chce zemřít doma? Ale mnoha lidem to není umožněno, protože děti nechtějí. Kdyby se o těchto věcech diskutovalo dostatečně dopředu, rodina by zjistila, že existuje specializovaná paliativní péče a že jim může být k dispozici tým odborníků. A pak by se třeba rozhodli jinak.

Někdy si to třeba děti nechtějí připustit nebo mají obavy o tom hovořit...

Přesně tak. Ale to je to vytěsnění smrti. Měli bychom si přiznat, že nás všechny jednoho dne smrt čeká, a že je potřeba o tom přemýšlet a připravit se na ni. Vypozorovali jsme, že když se o tom rodina dozví na poslední chvíli, jsou v šoku a nemohou se rozhodnout. A když už zjistí, že existuje celá škála služeb, které jim mohou pomoci, pacient umírá. Pozůstalí se pak léta trápí tím, že to neudělali tak, jak chtěli. Nejvíc si člověk uškodí, když o smrti nepřemýšlí.

Mám s tím dokonce i osobní zkušenost. Když mému tatínkovi zjistili metastázy na mozku, ptala jsem se paní doktorky, kolik máme času, abychom se se sourozenci připravili a strávili s ním čas. Díky tomu jsme mohli s tatínkem navštívit místa a kamarády, které chtěl vidět. Všechno proběhlo, jak si přál, a dodnes mě to velmi těší.

Kde získávají rodiny informace o možných pečovatelských službách?

Informace často poskytují praktičtí lékaři. Když vidí, že rodina péči zvládá těžce, doporučí pečovatelskou službu nebo osobní asistenci. Nabízíme i ambulantní odlehčovací službu, kdy klienta přivezeme k nám, celý den se o něj staráme a večer ho vracíme domů. Rodina si může odpočinout nebo zařídit, co potřebuje. Máme také pobytovou odlehčovací službu, kterou si rodina může objednat na víkend, týden nebo delší dobu, aby si mohla odpočinout.

PODCAST: Od čtenáře knih k uživateli digitálních obsahů: Jak nás mění styl čtení?

Stává se někdy, že rodina cítí, že už péči nezvládá, ale rodič si to nechce přiznat a odmítá jakoukoliv péči?

Občas se stává, že senior zpočátku péči odmítá. Naši sociální pracovníci, zejména z odlehčovacích služeb, jsou však velmi empatičtí a dokážou ho většinou přesvědčit, aby naši pomoc alespoň vyzkoušel. Když pak senior vidí, že je kolektiv laskavý a empatický a že se u nás cítí jako doma, jeho postoj se změní. Často se stane, že člověk, který poprvé do služeb nechtěl, říká rodině: „Jeďte na dovolenou, já si půjdu do odlehčovacích služeb.“ Strach z neznámého je přirozený, ale jakmile naši službu vyzkouší a zjistí, že se setkává s hodnými lidmi, naváže nové vztahy a jeho život se stává zajímavějším.

Jaké vidíte do budoucna největší výzvy pro Charitu Pardubice?

Snažíme se rozvíjet naše služby tak, aby korespondovaly s aktuálními potřebami v regionu. Podařilo se nám získat evropské prostředky na ambulantní a pobytovou odlehčovací službu v Holicích a chceme pokračovat vybudováním zázemí mobilního hospice. Velkou výzvou je také najít dostatek zaměstnanců, protože práce v domácí zdravotní a sociální péči není lehká. Doufám, že stát bude tyto služby podporovat a že obstojíme v konkurenci ostatních poskytovatelů.

Jakým způsobem své služby financujete?

Financování Charity je komplikované. Domácí zdravotní péče je hrazená zdravotními pojišťovnami, ale například mobilní hospice jsou financovány jen z 60 procent. Většinu benefičních akcí pořádáme proto na podporu hospice. Spoléháme se na dárce. Sociální služby financujeme z grantů MPSV, Pardubického kraje, obcí a plateb klientů z příspěvků na péči, které dostávají podle stupně závislosti. Je to složité, ale posouváme se dopředu.

Jaké máte zkušenosti s dobrovolníky a partnery z řad firem?

Jsem velmi vděčná za pomoc dobrovolníků a firemních partnerů. Fundraising děláme intenzivně již 15 let a podařilo se nám navázat velmi dobré vztahy. Máme IT dobrovolníky, kteří nám pomáhají, a firemní dobrovolníky, kteří nám pomáhají s úpravami zahrad nebo benefičními akcemi. Bez jejich pomoci bychom nebyli tam, kde jsme dnes.

Jakou roli hraje víra ve vaší práci a v životě vašich zaměstnanců?

Vidím, že když jsou lidé v úzkých, modlí se. Pro mě je věřící ten, kdo žije podle hodnot, které vyznává. V Charitě máme laskavé a empatické zaměstnance, kteří jsou často označováni za anděly. Nerozlišuji, kam kdo patří, ale jak žije a jestli je schopen mít rád člověka. Pro mě je víra silou, smyslem, která mě vede celým životem.

Více o Charitě a možnostech její podpory naleznete ZDE.