„Dvořák napsal nejlepší symfonii. Smetanova Má vlast je světový unikát“

V sobotu uplynulo 130 let od světové premiéry Dvořákovy 9. symfonie Z Nového světa. „Novosvětská“ je dodnes jednou z nejhranějších symfonií vůbec. Jak se čeští skladatelé mohli dostat tak vysoko? A co všechno z tehdejších hudebních vzmachů v nás zbylo? Nad touto otázkou jsme zasedli s klavíristou Radoslavem Kvapilem, znalcem díla Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany či Leoše Janáčka.

Ještě i moje generace vyrůstala v mýtu Co Čech, to muzikant. Následovala fáze, kdy jsme se zbavovali posledních zbytků národního obrození a mýty převraceli v antimýty, tedy třeba že Češi hudebně moc neznamenají. A teď už by možná byl čas si říct, jak je to skutečně.

Po celý novověk hraje hudba v českém životě výraznou a v národním obrození pak zcela mimořádnou roli. Před obrozením existovala pouze hudba internacionální – baroko, klasicismus. Mění se to počátkem 19. století s příchodem romantismu. Lidé si začínají uvědomovat svou národnost a vzniká takzvaná národní hudba. Nejdřív v Rusku a v Polsku. Glinka napsal operu Život za cara, Chopin píše své mazurky a polonézy zhruba od roku 1830. Náš Smetana měl Chopina za vzor, tedy české národní obrození kopírovalo cesty vyzkoušené už jinde. Ale mohlo právě stavět na tom, že hudba u nás už byla na vysoké úrovni.

Jak jí dosáhla?

V 18. století snad i z politických důvodů ve Vídni usoudili, že by bylo dobré Čechy tolik nevzdělávat a místo toho je učit hudbě. Ta se u nás po celé 18. století učila víc než v jiných zemích. Odtud je mimochodem v češtině slovo kantor. Cantare znamená zpívat, kantor byl učitel hudby. V němčině to slovo znamená sbormistr, muzikant, u nás učitel. A protože se u nás hudba vyučovala nadměrně, měli jsme v 18. století obrovskou spoustu skladatelů, kteří se rozjeli do celého světa. Benda byl v Prusku na královském dvoře, v Německu díky českým skladatelům vznikla mannheimská škola, Mysliveček působil v Itálii, Dusík ve Francii, později Eduard Nápravník a mnoho dalších – už od panování Petra Velikého v Rusku… Největší soustředění českých skladatelů bylo ovšem ve Vídni. Tehdy mimochodem vzniklo propojení s německým hudebním okruhem do té míry, že náměty z českých lidových písniček najdete ve skladbách Mozarta, Beethovena. Ne snad ani tolik přímé citace, ale charakter českých písní v tom jasně rozpoznáme. Mozart ostatně řekl, že největším vzorem mu byl Jan Jiří Benda. Tvůrci typu Bendy nebo Myslivečka se ovšem chápali jako mezinárodní skladatelé, ve své hudbě měli českou melodiku jen podvědomě.

Co myslíme českou melodikou? Nejdřív bychom si asi měli vyjasnit rozdíl mezi lidovou hudbou v Čechách a na Moravě, protože ta se liší.

Rozdíl je naprosto zásadní. Česká lidová píseň je rytmická, jednoduchá, jasná – Na tom našem dvoře všecko to krákoře, to je jako Mozart. Zatímco slovácké lidové písně, z nichž vycházel Janáček, třeba Nad starúú Breclavúú, nemají pevný rytmus. Moravské písně jsou rapsodické a patří už do jiného písňového okruhu, ke Slovensku a Maďarsku.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.