Proč Čechy tak nadchlo ragby a jeho svébytná kultura

Mistrovství světa v ragby ve Francii našlo v Česku až překvapivě velké množství nadšených diváků a divaček. Strhla je nejen sportovní stránka věci, ale i svět ragby se svou svébytnou kulturou, chováním hráčů i fanoušků, hodnotami, které se zdají vymykat normám komercializovaného sportu. Ragby je v jejich očích sport, který naplňuje nějaký tradiční ideál. Jsou v něm peníze, ale ne absurdně velké, hráči se navzdory obrovskému fyzickému vypětí a někdy jistě i bolesti dokážou ovládat, projevují vůči soupeři respekt, nesimulují, nechovají se zákeřně, na slovo poslouchají rozhodčího.

O ragby jako sportu i životním stylu, jeho kořenech, projevech i historických souvislostech mluvil redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl s bývalým českým reprezentantem, profesionálním hráčem a trenérem Martinem Kafkou, kapitánem ragbyové Tatry Smíchov a lékařem Karlem Berounským a filozofem a překladatelem Markem Tomečkem.

Kompletní audio a videoverzi salonu najdete ZDE.

Odpovídá obraz ragby, jak ho vnímají diváci nováčci jako já, tomu, co jste jako hráči či trenéři zažili? V čem pro vás spočívá kouzlo toho sportu?

Berounský: Sám jsem překvapen, kolik lidí v mém okolí, ať už v práci, nebo jinde, se začalo o ragby zajímat. Jsem moc rád, že Česká televize vysílala všechna utkání letošního mistrovství. Doufám, že to k ragby přivede mnoho mladých hráčů.

Kafka: Podobnou vlnu zájmu jsme zažili i před čtyřmi roky, kdy ČT šampionát také vysílala. Je ale otázka, jestli ta vlna neopadne, když ti noví diváci a také početné divačky, kteří na ragby oceňují férovost, tvrdost, to, že na hřišti se pořád něco děje, zjistí, že v Česku se ten sport hraje na trochu jiné úrovni. Kdo chce vidět podobná utkání, jaká sledoval během šampionátu, musí vyrazit do ciziny. Jistě je to pro české ragby příležitost, snad ji využije. A pokud se ptáte na přitažlivost světa ragby, je zapsána už v DNA toho sportu. Je to sport, který se hodně hraje na anglických školách. Podle legendy se ragby zrodilo v roce 1821, kdy William Webb Ellis vzal během fotbalového utkání na škole v anglickém Rugby míč do ruky a utekl s ním do branky. Ragby se skutečně vyvinulo z fotbalu podobně jako několik dalších sportů, oddělilo se od něj až v 70. letech 19. století. Na školách se hojně používalo jako nástroj výchovy k gentlemanství, proto je v něm takový důraz na sebeovládání a korektní chování. Je to také sport silně spojený se vzděláváním. I mezi hráči na mistrovství světa je dost absolventů vysokých škol, inženýrů, lékařů a podobně. Ragby si je dobře vědomo, že je ta kultura respektu odlišuje od jiných sportů, proto si ji také pěstuje a udržuje. Nejenom tím, že vede nové hráče k tomu, aby si ji osvojili, ale za její porušení existují velice přísné sankce.

Marek Tomeček hrál ragby právě v prostředí anglické internátní školy.

Tomeček: Dostal jsem se k tomu na stipendiu v devadesátých letech. Byl jsem na typické anglické chlapecké internátní škole, kde ti studenti žijí, jsou spolu od rána do večera. A každý den po obědě jsou sporty. V naší škole bylo v jednom ročníku 120 kluků a z nich asi devadesát hrálo každý den ragby ve čtyřech týmech. A tím pádem tam hráli i kluci, kteří by si v Česku moc neškrtli, jako třeba já, sedmnáctiletý mladík, který do té doby sport moc nepěstoval. Ale dostal jsem se do prostředí, kde ho dělali všichni, sportovní schopnosti určovaly i hierarchii ve škole, hráči prvního týmu měli hezčí saka a jiné kravaty, všichni k nim vzhlíželi a všichni se chtěli na tomhle systému nějak podílet, takže to tam bylo v tomhle ohledu demokratické. A hráčská základna byla díky tomu v Anglii obrovská.

O těch „public schools“, anglických soukromých internátních školách, se také říká, že to jsou instituce v něčem dost brutální.

Tomeček: No, brutální… Dodržování té hierarchie se v nich striktně vyžaduje a dodržuje. Od toho tam jsou třeba prefekti z řad nejstarších studentů, kteří mají různé výhody. Mohli třeba jít do školní budovy rovnou přes trávník, zatímco ostatní ho museli obcházet. Když jsme ve volném čase koukali na televizi a do společenské místnosti přišel prefekt, mohl komukoli říct „Tohle je moje místo“ a student ho musel bez řečí uvolnit. Taková hierarchie ve škole existovala, všichni ji respektovali.

Zkrácenou verzi na YouTube najdete ZDE.

Celý text si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.