Ten pán, co sedával v Café Central

GENIUS LOCI

Ten pán, co sedával v Café Central
Podle Friedricha Torberga byla „vídeňská kavárna“ vytvořena spojením tolerantního a přitom upadajícího ducha podunajské monarchie a v ní usazeného židovského, kulturně kosmopolitního měšťanstva. Foto: Jiří Peňás
4
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

V Café Hawelka bylo plno, ale ne tak plno, aby se tam nenašla nějaká volná židle, což je tak myslím vždycky. Ideální naplněnost omšelé místnosti s uměleckými plakáty na stěně je jedním ze znaků tohoto ležérního klenotu Vídně. Poprvé jsem tam vlezl snad někdy v roce 1991, byl jsem hned okouzlen a zamilován a taky jsem byl rád, že za mě moje rakouská kamarádka, Trauda Z., která se naučila česky, protože Češi měli v Rakousku špatnou pověst a ona chtěla přijít na to proč, zaplatila pivo: u Hawelků není faux pas dát si lahváče, je to původně bohémské doupě a bohémové nemohou sedět jenom u kávy. Taky se tam tehdy slušně hulilo a vůbec to bylo všechno velmi cool a velmi nenucené, přesně takové, jak jsem si představoval, že by to v takovém kunst-café mělo vypadat, včetně správně odměřené arogance číšníků, kteří proplouvali mezi těmi nahromaděnými židlemi a tvářili se přesně, jak se má pingl tvářit, tedy odměřeně a přitom spolehlivě.

Pak jsem se tam zastavoval pokaždé, když jsem byl ve Vídni, třeba jen na otočku. Hawelka je na ideálním místě, v Dorotheergasse, uličce hned u Příkopů, člověk to najde, i když ve Vídni jinak vždy trochu bloudí. Už tehdy se říkalo, a Trauda to taky říkala, že už to není ono, že už se tam taky objevili turisti a že doby, kdy tady opravdu seděli třeba básník H. C. Artmann a radikálové z Wiener Aktionismus, toho poněkud bláznivého směru, který používal ke svému sebevyjádření krev a jiné šťávy, jsou pryč.

 

Ale dávno pryč jsou pravé kavárenské časy, a to nejen ve Vídni, kde mají svůj původ a kde pravá literární kavárna vlastně vznikla. Typická klientela a atmosféra, k níž patří stálost a důvěrnost, je asi pryč. Doby, kdy se štamgasti znali s číšníky jmény, taky, ale jako poněkud muzeální prostory se aspoň formálně kavárny ve Vídni na svých místech drží, rozhodně mají trvanlivější život než kavárny pražské, které byly několikrát během dvacátého století rozmetány. I když ve Vídni zanikají také: třeba k mému údivu před pár lety se zavřelo Café Griensteidl na Michalském náměstí, hned naproti Hofburgu, což byla krásná tradiční kavárna s Klimtovými tapisériemi na stěnách, jenže pak jsem se dověděl, že taky tohle je napodobenina, protože pravý Griensteindl zanikl už v roce 1897, pak tu byly různé repliky, nakonec zanikla v roce 2016 i ta poslední a teď je tam nějaká luxusní samoobsluha pro turisty.

Dávno pryč jsou pravé kavárenské časy, a to nejen ve Vídni, kde mají svůj původ a kde pravá literární kavárna vlastně vznikla.
Dávno pryč jsou pravé kavárenské časy, a to nejen ve Vídni, kde mají svůj původ a kde pravá literární kavárna vlastně vznikla. Foto: Jiří Peňás

Podle autorit, třeba podle klasické a možná nejlepší knihy o fenoménu Wiener Café, Teta Joleschová aneb Zánik západní civilizace v židovských anekdotách od Friedricha Torberga (1908–1979) byla „vídeňská kavárna“ vytvořena spojením tolerantního a přitom jaksi upadajícího ducha podunajské monarchie a v ní usazeného židovského, kulturně kosmopolitního měšťanstva. To si stačilo od své emancipace ve druhé polovině 19. století vypěstovat svébytnou kulturu života, do níž patřila sebeironie, mírné požitkářství, d