„Teď zápasíme o duši Západu“

Čím původnější myšlenky, tím inovativnější technologie potřebujeme, abychom je zpřístupnili současnosti. To si myslí mediální umělec Michael Bielický. V devadesátých letech se vydal po Mojžíšových stopách s vybavením, které je dnes součástí každého chytrého telefonu, ale tehdy musel povolat na pomoc izraelskou armádu. Zatímco projížděl v džípu Negevskou pouští, návštěvníci uměleckého festivalu v Linci sledovali jeho cestu na obrazovce. Tehdy zázrak, dnes nic neobvyklého. Exodus, jeden z nejmocnějších archetypů západní kultury, se pro tohoto „hybridního umělce“ pracujícího na pomezí analogových a digitálních technologií stal životním projektem. Tematizuje přerod otroctví ve svobodu i proměnu homo sapiens v homo digitalis.

Se svými rodiči jste v devětašedesátém odešel z Československa do Německa. Bylo vám tehdy patnáct. Jak jste odchod prožíval? Zaujalo mě, že jste se po gymnáziu rozhodl pro medicínu.

Nejprve jsem se musel naučit německy, dokončit gymnázium, pak jsem skutečně šel na medicínu. To mi bylo už kolem dvaceti, možná dokonce jednadvacet. Můj otec byl profesor, dermatolog, ale i muzikant, bratr šel taky na medicínu, v otcových stopách na dermatologii. Ale na mě záhy udeřila krize identity a já utekl až do Spojených států. Moc jsem nevěděl, co se sebou, zůstal jsem nějaký čas v New Yorku a tam se to začalo tříbit. Vrhl jsem se na fotografování. Když jsem se vrátil do Německa, už jsem věděl, že mě zajímá umění. Dostal jsem se na Akademii výtvarných umění v Düsseldorfu, ale až napodruhé. To byl velký dar. Tehdy tam učily samé hvězdy, nejprve jsem studoval u Bernda Bechera, později u Nam Jun Paika, což byl průkopník videoartu.

Takže jste se z medika přerodil v umělce.

Takhle bych to neřekl. Mně nikdy nešlo o to, aby mě někdo oslovoval jako umělce, abych si mohl říkat „umělec“. Vždy jsem hledal svobodu. Nejspíš proto jsem skončil u umění.

Od začátku jste s uměním propojoval moderní technologie. Zapojil jste do svých instalací video, to byla tehdy novinka.

Tehdy to novinka už nebyla. Nam Jun Paik, který se později stal mým učitelem a já pak jeho asistentem, použil obrazovku v uměleckém kontextu již v roce 1963. Když jsem se do toho pustil já, uběhlo mezitím dvacet let. Ale já jsem se přesunul od videa směrem k digitálním technologiím, mimo jiné k počítačům.

Čím vás tolik fascinovalo spojení moderních médií a umění? V jedné přednášce jste se přiznal, že technický typ nejste.

Mě vždycky fascinoval film, na něm jsem vyrostl. Hlavně český experimentální film. V angličtině existuje od šedesátých let pojem expanded cinema, rozšířený film. Češi byli v tomhle mistři a na mě to působilo odmalička. A pak se v mém životě objevil Paik a mně všechno zapadlo. Tehdy nás bylo pár, dnes existují miliony videoumělců.

Vaše první význačné dílo je Menora z roku 1989, sedmiramenný svícen, tradiční symbol judaismu. Ale ve vašem podání mají svíčky místo plamínků miniaturní obrazovky, které plamen promítají. Spojil jste současnou technologii s něčím archaickým. Navíc zdůrazňujete, že toto dílo bylo podstatné pro vaši identitu: přihlásil jste se k židovství.

Ano, přišel jsem do Německa s rodiči, jejich rodiče zahynuli během holocaustu v Polsku. Moje Menora bylo přihlášení se k židovství. V té době jsem jezdil do Izraele, hltal jsem Gershoma Scholema, jeho pojetí mystiky. Přišlo mi přirozené vyjádřit toto své pnutí v uměleckém díle.

Ale proč náboženství a technologie? Na první pohled se zdá, že by si to mělo odporovat.

Ve skutečnosti se to doplňuje, technologie a spiritualita se vzájemně osvětlují, mohou se prohlubovat. Ale abyste mi rozuměla, mně nikdy nešlo o to, dělat židovské umění, měl jsem širší zájmy. Chtěl jsem hlavně ukázat, že samy technologie jsou svého druhu mysterium, že jsou nepředvídatelné, že mají vlastní duchovnost. Mají v sobě rozměr, který je vlastní i nám lidem a který spojuji s duchovností: i technologie dělají chyby, jsou díky tomu plodné, mají zkrátka vlastní život, svobodu, nebezpečí. A jako umí člověk osvěžit druhého člověka, umějí i technologie vdechovat nový život, obnovovat, osvobozovat. Rozbourávat to, co je jednou zajeté. Díky technologiím nacházíme nové roviny i v náboženské duchovnosti.

O to vám šlo i v projektu Exodus. Mojžíš vyvedl Židy z otroctví do svobody a vy ukazujete, že nás moderní technologie vyvádějí do nových sfér.

Osvobozují nás od času a prostoru, můžeme být všude.

Což právě zažíváme. Hovoříme přes Zoom. Oba jsme zároveň v Praze a v Karlsruhe.

Před pár lety by to byla science fiction. V šedesátých letech to bylo ve filmech prezentováno jako něco ulítlého. Dnes už to ani nekomentujeme, jak je to pro nás přirozené.

Jak to bylo s vaším Exodem? Chtěla bych si to nějak představit… Vy jste tedy fyzicky procestoval Negevskou poušť po stopách Mojžíšových a zároveň jste svou cestu pomocí GPS vysílal do Evropy.

Ano, to bylo v roce 1995. V Linci se tehdy konal významný avantgardní festival Ars Electronica. Internet se právě objevil jako nová informační a komunikační platforma a tehdejší ředitel festivalu Peter Weibel pozval umělce aplikovat toto nové médium v uměleckém kontextu. A já jsem si vymyslel tuhle cestu, no, vymyslel… Nevěděl jsem, do čeho jdu. Připadal jsem si jako šarlatán, vlastně jsem byl šarlatán. Chtěl jsem projít pouští a umožnit lidem v Evropě, aby se toho účastnili. Ale nevěděl jsem, jak na to. Měl jsem jen pár intuic. Ale vše do sebe zapadlo. Tehdy mi pomohla izraelská armáda, která byla vybavena potřebnou technikou. Tu dnes máme všichni v mobilech, ale tehdy to měly jen nejrozvinutější armády. Najal jsem firmu, která pořádala pouštní túry, pak jsme jeli čtyři dny s GPS anténou, sbíral jsem data a přenášel je na internet, kde to sledovali návštěvníci festivalu v Linci. Taková performance, výlet do jiných sfér. A dal jsem si záležet na tom, abychom šli po Mojžíšových stopách tak, jak je to popsané.

V té době jste už působil v Čechách.

Ano, bylo mi šestatřicet a dostal jsem příležitost založit v Praze ateliér nových médií. Víte, je to trochu paradoxní. Vždycky jsem byl mimo, v Německu jsem byl pozadu, pozdě jsem začal studovat. A v Čechách jsem byl napřed, opravdu hodně mladý profesor.

Celý text si můžete přečíst ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů. Ten naleznete v prodejnách tisku nebo si jej můžete objednat zde.