„Zázraky jsem zažil.“ Profesor Kolář ve speciálu 30 rozhovorů o věcech mezi nebem a zemí

Známý fyzioterapeut Pavel Kolář umí překvapit. Po dvou bestsellerech (Labyrint pohybu, 2019, a Cesta k odolnosti, 2021) se pustil do zkoumání duše a jejích záhad. Jeho nová kniha je román. Jmenuje se Řeka pod hladinou a má dvě vrstvy, které se vzájemně prolínají. Jednak je to příběh dvou lidí, kteří jsou na sebe osudově napojeni. V druhé části hrdina Josef putuje historií, asistuje u vzestupu Adolfa Hitlera, dostává se k Alexandru Velikému a spoluprožívá Ježíšovu cestu na Golgotu. Próza má příznačný podtitul Vědomím proti času a vybízí čtenáře, aby se nebál otevřít si v duši prostor pro tajemství.

Název vaší knihy je Řeka pod hladinou. Už názvem naznačujete, že se pokusíte odpovědět na hledání věcí skrytých pod povrchem. Myslíte, že se o to někdy pokusíte ještě jinak než prostřednictvím zčásti fiktivního románu?

Chtěl bych dál objevovat, pochopit a na příbězích popsat schopnosti spojené s nadáním a adaptačními možnostmi, které jsou pro většinu z nás skryté hluboko pod hladinou. Je možné se z nich poučit. Pamatuji si například, jak paní Mojžíšová (zdravotní sestra, která laicky napravovala lidi s bolestmi zad – pozn. red.) zcela intuitivně bez medicínského vzdělání byla před profesory schopna zjistit gynekologický problém, a to jen pohledem, čtením postury. Bylo to dáno nadáním a v té době bráno jako šarlatánství.

Proč?

V medicíně máme stále mnoho věcí a příběhů, jejichž vysvětlení je pod hladinou řeky. V případě, že neznáme jejich vysvětlení, nesmíme je zatracovat, ale naopak umět se z nich poučit. Někdy v tom potřebujeme víc pokory a měli bychom víc respektovat, že naše poznání vychází ze subjektivního příjmu informací. Jsme závislí na vnímání světa kolem nás našimi smysly. Můžeme jim důvěřovat? Je důležité, aby člověk respektoval míru současného poznání, ale ve své duši si uchoval také prostor pro pochybnosti a šestý smysl. Tři oblasti – poznání, pochybnost a tajemství nepoznaného – by měly být v naší mysli vyváženy a ani jedna z nich by neměla přečnívat.

Je v obřích nemocnicích ještě prostor pro pochybnosti a uznání „tajemství nepoznaného“?

Není to o obřích nemocnicích. Je to mnohem obecnější problém. Člověk si narůstajícími znalostmi, zkušenostmi a rutinou vytváří mnoho předsudků, které ho pak omezují v otevřenosti k novému prostoru. V medicíně se u některých onemocnění dostáváme do polohy nemožného, což je někdy deprimující. Prostě víte, že pracujete s nějakou hranicí medicínských možností. I tak vás to někdy překvapí. Nevím, zda to mohu nazývat zázrakem, ale za svůj život jsem zažil případy, kdy došlo k tak enormnímu zlepšení stavu či vyléčení, že to bylo daleko za nastavenými limity. Tyhle momenty ve mně umocňují naději a bourají předsudkový skepticismus. Zároveň je třeba říct, že těchto momentů zas není tolik, a tak není možné pacienty a jejich rodiny obestírat falešnou nadějí. Není jim možné brát naději, ale zároveň není možné vytvářet falešnou naději. Je ale radost, že možnost toho velkého překvapení tu existuje, je třeba s ní reálně počítat, poučovat se z ní a nemyslet si, že všemu rozumím. Měli bychom si v sobě stále uchovávat místa dětské naivity a otevřenosti.

Celý text si můžete přečíst ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů. Ten naleznete v prodejnách tisku, nebo si jej můžete objednat zde.