Celá věc má jednoznačně bulvární charakter navzdory tomu, že aktéři by v bulvárním světě operovat neměli. Na jedné straně moderátor veřejnoprávní televize, na druhé Městská policie Praha, píše Martin Weiss.
Foto: Shutterstock
1
Žijeme patrně v nejvíce přelomové době za posledních několik dekád, ale při trochu upravené mediální dietě na člověka dýchne dekadence. Jako by život jen mátožně inscenoval reprízy okoukaných dramat. Poslanecké platy. Ceny jídel ve sněmovní restauraci. Co přijde příště, neoprávněné používání modrých majáčků?
Skoro. Přinesl celebritu hádající se kvůli nesprávnému parkování. Celá věc má jednoznačně bulvární charakter navzdory tomu, že aktéři by v bulvárním světě operovat neměli. Na jedné straně moderátor veřejnoprávní televize, na druhé Městská policie Praha.
Ale oni už v něm dávno operují. Veřejnoprávní charakter České televize je vyfutrovaný legislativní, úřední i akademickou infrastrukturou, jež o tom, co je a není televize veřejné služby, zaplnila jistě už desetitisíce stránek textu a stovky hodin debat a seminářů. Taky ale Česká televize v podstatě od počátku své existence buduje svůj „brand“, v čemž se nijak neliší od instituce privátní. K tomu patří i to, že její známé tváře, když zrovna neprovozují na obrazovce veřejnou službu, se věnují námezdnímu moderování a případně sklouzávají dál do sfér bulvární existence.
A městská policie působí s ČT ve stejném oboru. Že ne? Městská policie má svůj tiskový odbor, respektive „dokumentační skupinu“, která produkuje materiál pro její účty na Facebooku, Instagramu a YouTube. A celkem úspěšně – její videa jsou velmi profesionálně udělaná a občas se jim povede nějaký slušný zářez. Video „Rvačka v metru“ má tři miliony zhlédnutí, slušně si vedou i další, třeba „Corona dance MP“ nebo „Opilý řidič močil do vlastního vozidla“. Samo se to neudělá.
Dokumentační skupina má pochopitelně přístup k exkluzivnímu materiálu, ale ten se neurodí každý den. Ne každý opilec a feťák je malebný. Podle počtu lajků a sdílení na sociálních sítích články tohoto typu nepatří zrovna k nejčtenějším, pokud příběh nedoprovází další vizuální či slovní „wow efekt“, dávají v jednom instagramovém postu správci nahlédnout do policejní mediální dřiny.
Takže když dokumentační skupina objevila záznam přestupku moderátora ČT Jakuba Železného z loňského listopadu, stálo jim za to jej teď zveřejnit. S tím, že je video nadčasové a má preventivní význam. A určitě je nikdy, ani ve snu, nenapadlo, že lidi nakonec zjistí, kdo to je, když strážník na záznamu dělá narážku na to, že řidič je známá osobnost. Tenhle wow efekt určitě spadl z čistého nebe.
Skutečný efekt videa je všechno, jen ne výchovný. Diváky jen utvrdí v jejich animozitách. Kdo nemá rád Českou televizi, bude ji mít rád ještě míň, kdo nemá rád měšťáky, taky tak.
Železný se skutečně na videu předvádí jako nesnesitelná postava s dramatickým, moralizujícím sebeprožíváním, přesně to, co mnohým televizním divákům na veřejnoprávní televizi vadí (za své chování se ovšem omluvil). Potřebujeme státní instituci na to, aby nám potvrdila naše podezření, že „oni“ jsou stejně namyšlení za volantem jako na obrazovce? Nic víc z toho nevytěžíme, protože, jak stojí za to zdůraznit, začátek střetu na záznamu není, takže to, čím přesně si moderátor pozornost městské policie vysloužil a jak k němu strážník přistupoval, zůstane, podobně jako výbuch plynovodu Nord Stream, jednou z nevyřešených záhad naší doby.
Pokud tedy – a to by bylo zajímavé – nejde o jakousi dohru události z roku 2005. Železný tehdy napsal pro server iDNES komentář k policejním dopravněbezpečnostním akcím. Text nijak nevybočující z žánru běžné komunální kritiky policie. Na to reagovala policejní mluvčí Blanka Kosinová (ze státní, nikoli městské policie). Nenamáhala se tenkrát s nějakými kecy o nadčasovosti a prevenci. Ty přišly do módy až dnes, kdy se bojuje proti dezinformacím a kdekdo apeluje na mediální výchovu. Docela normálně se mu pomstila tak, že na něj vytáhla policejní informace o tom, jak řídí.
To bylo ještě před schválením evropské směrnice GDPR. Ta zacházení s osobními údaji reguluje tak pečlivě, že deklarace o správě dat dnes musí vydávat i sady a parky. Nebrání však zřejmě tomu, aby státní orgán pořádal divácké soutěže na téma „Uhodni celebritu“.
Z obou stran je tu městská policie nepochybně ta horší. Že se celebrity dokážou chovat arogantně a sebestředně, to víme už nějaký čas a je užitečnou rolí bulvárních médií, když je za to čas od času sejmou. Ale policie je státní orgán s monopolem na legitimní užití násilí, a ne bulvární médium.
Tahle hrana se začala stírat v době, kdy vnitru vládl Stanislav Gross. Velcí vydavatelé tehdy začali brát vážně internet a policie vycítila, že je díky svým kamerám ideálně situovaná jako poskytovatel žádaného obsahu. Rozvinula se nenápadná symbióza. Policie poskytuje videa, která nikdo jiný pořídit nemůže, médiím a ta před ně umisťují reklamy. Co za to očekává, je jasné, i když to málokdy dá někdo najevo tak natvrdo jako v roce 2005 Kosinová. Od té doby se změnilo snad jen to, že se výchově, poučování a ovlivňování spoluobčanů věnuje čím dál tím víc institucí a osob, pomalu se to zřejmě stane převládající ekonomickou aktivitou. Ale ten vztah mezi policií a médii zůstává speciální. Tak jsme si je vychovali, takové je máme.
00:01
