Novoroční test

FEJETON

Novoroční test
Budova Českého rozhlasu v Praze na Vinohradech Foto: Wikimedia Commons, Ludek – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0,
1
Komentáře

Jan Burian

Volali mi ze stanice Vltava a nabídli, abych pro ně udělal novoroční hudební hodinku Sedmé nebe a že prý si mohu pouštět, co chci. Potěšilo mě to, a hned mě napadlo, jak by se pořad mohl jmenovat: Všechno, co byste chtěli slyšet v rozhlase, ale bojíte se to pustit.

Pohybuji se už půl století mezi písničkáři a jejich tvorba, jak za časů vlády jedné strany, tak v současnosti, se objevuje v rozhlase velmi sporadicky. Ano, je tu Vltava a třeba i rádio Proglas a možná i Rádio 1, ale to je asi tak všechno. Na ostatních, i veřejnoprávních kanálech se pouští komerční hudba, někdy tak strašná, že když si chcete poslechnout zprávy, pustíte si raději Rádio Plus, protože tam vám k novinkám ze světa žádnou hudbu necpou. Svobodu zřejmě nemáme proto, abychom si neničili vkus pitomými písničkami s bezduchými texty. Naše svoboda znamená, že si můžete pouštět, co chcete, a to platí i tehdy, když je hudební dramaturg blb anebo darebák, případně když vám hudbu vybírají stroje.

Hudba v rozhlase je většinou brána jako jakási vycpávka mezi reklamou a zprávami, a málokdy se vám poštěstí, že zaslechnete něco krásného, či dokonce smysluplného. A já teď mám najednou možnost pustit si, co chci... No, nevyužijte toho!

Občas člověk slyší, že s naší svobodou projevu to zas není tak úžasné, sem tam někdo mluví o cenzuře. A tak jsem si řekl, že si tu cenzuru otestuji, a začal do svého novoročního pořadu vybírat všechno, co by se mohlo nějak nelíbit, ale o čem si myslím, že by se rozhodně vysílat mělo. Uvidíme.

Nejdřív mě napadla brněnská punková písničkářka jménem Mucha. Ta nahrává a vystupuje a je na rozhlase zcela nezávislá, má totiž u svých písní na YouTube často i několik milionů zhlédnutí. Já obdivuji její přímočarost, úspornost ve výrazech a také to, že z jejích drsných songů cítíte, že nic nepředstírá. Zpívá: „Chlapi sú kokoti, chlupatí roboti!“ Když si vyhledáte videoklip, žasnete nad tím, že v rytmu písně na obrazovce poskakuje celý mužský ragbyový tým.

Zbývaly dva týdny do voleb, a byl tudíž čas najít v tvorbě písničkářů i nějaké vyjádření k tomuto tématu. A tak jsem si vzpomněl na Karla Vepřeka a jeho něžně zabijáckou píseň, kde se zpívá: Karlíku, Karlíku, vrať se, nemáme dobrého vládce... Nenech si na žezlo zvracet...“ Pak se mi vybavila píseň rakovnického dixielandu Brassband, již si doma hýčkám jako raritu. Textař Pavel Sklenička je autorem songu Vraždy v českém rozhlase, ve kterém jde v podstatě o to, že naštvaný jazzman jde do rozhlasu zastřelit všechny, kteří nechtějí pouštět dixieland. Vlastně by mě dříve ani nenapadlo, že by se tohle dalo někdy odvysílat... Poslední ze čtyř nejodvážnějších písniček jsem vybral z alba Jiřího Dědečka Nebudu bydlet v Québecu, o kterém mi vydavatel Luboš Houdek řekl: „Tak tohle se asi v rozhlase vysílat nebude.“ Vybral jsem drsnou a bolestnou satiru Kardinál, pojednávající o tom, jak církev tají své pedofilní skandály. „Náš kardinál si na nebeskou bránu nezaťuká, zatajil Kristu pánu, že se v církvi šuká.“ A k této čtveřici jsem pak přidal dalších devět písní – třeba Konvrzkovo Zabili jsme radiátor, Nový prsa od Kapitána Demo, ale také Bombardovací blues od Josefa Kainara, které zpívá Jiří Suchý a nejspíš by mělo teď být slyšet v rozhlase častěji.

A jak tedy celý test dopadl? Pořad odvysílali po půlnoci, hned po projevu pana ředitele, a nikdo si nestěžoval.

Jen za pár dnů mi přišel mail od pana K.: „Chtěl jsem si v archivu ČRo Vltava přehrát Vaše novoroční ,Sedmé nebe‘. A ono tam chybí! Nevíte proč?“ Zavrtal jsem se do rozhlasového archivu, pořad našel asi za dvě minuty, a poslal panu K. odkaz. „Moc díky,“ odepsal. „Chyba ve mně, jako obvykle.“

Nezbývá než konstatovat, že tu skutečně pořád máme svobodu projevu. A to je dobrá zpráva. To, že se v rozhlase vysílá tolik bezduché a hloupé hudby, je tedy jen na nás. Těžko se na něco vymlouvat.