Ministr školství Mikuláš Bek (STAN) dnes poprvé představuje finální návrh kritizované reformy školských „osnov“, tedy nových rámcových vzdělávacích programů (RV ...
Třetího ledna zahájil premiér Donald Tusk v Národní opeře ve Varšavě půlroční předsednictví Polska Radě EU. Polsko sice představilo i obrysy svého programu, nicméně jeho relevance nemusí být valná s ohledem na to, že celá Evropa v tuto chvíli čeká na Trumpovu inauguraci 20. ledna a na témata, která nová americká administrativa na úvod nastolí.
Mimochodem, představení polského předsednictví na zasedání Evropského parlamentu proběhne o den později. Tyto dva okamžiky mohou významně napovědět, jakým směrem se bude ubírat Západ v následujících měsících. A tak či onak, klíčovou roli v tom sehrají dva muži se stejným a v našich končinách nepříliš častým jménem Donald…
Polské předsednictví je na mnoha místech Evropy vyhlíženo se značnými nadějemi. I když má Varšava ještě hodně daleko k mocenskému postavení Německa a Francie, krize, v nichž se potácejí oba hlavní hráči evropské politiky, způsobuje, že se Donald Tusk najednou jeví jako politik s potenciálem stát se minimálně na nejbližší měsíce spolu s Ursulou von der Leyenovou opravdovým lídrem EU. Jenže co naplat, tématem číslo jedna v těchto měsících nebudou vnitřní záležitosti Evropy, ale spíše nový začátek transatlantických relací spojený s nástupem Trumpovy administrativy, který může překopat základní situaci ve všech oblastech, od ekonomiky až po bezpečnost. A z tohoto hlediska se už Tuskova pozice nejeví tak jednoznačně.
Výchozí předpoklady polského premiéra se jeví velmi dobře. Může zde těžit z výsledků politiky svých konzervativních předchůdců, kteří po propuknutí rusko-ukrajinské války usilovali o pozvednutí Polska do pozice hlavního evropského partnera USA ve sféře bezpečnosti a seriózně přistoupili k tématu posílení obranných kapacit země. Polsko na rozdíl od většiny zemí západní Evropy nemůže Washington obvinit z toho, že by bylo „černým pasažérem“ NATO, neboť v posledních dvou letech je v jeho případě podíl výdajů na obranu vyšší než ten americký (a velká část nákupů probíhá na druhé straně Atlantiku). Severovýchodní baltský region, s nově přijatými Švédskem a Finskem, se i americkým analytikům jeví jako aktuální strategické těžiště Aliance a objevují se hlasy, že by Washington tuto reálnou změnu měl stvrdit přesunem větší části své vojenské infrastruktury z Německa.
Polsko má také za sebou úspěšný příběh odpoutání se od ruského plynu a otevřenost ke spolupráci s USA v oblasti energetiky – ať už z hlediska dodávek amerického LNG, nebo amerického podílu na polském jaderném programu (první polskou jadernou elektrárnu má realizovat Westinghouse; Tuskova vláda sice s pokračováním projektu otálela, nicméně v posledních dnech konečně rozhodla o alokování dalších prostředků). Téma energetiky je přitom na seznamu dalších Trumpových výtek vůči EU. Konečně zatřetí, Polsko není (na rozdíl od Německa) tak zranitelné v případě cel na import evropského zboží do USA, což by mohlo napomáhat k hledání kompromisu mezi USA a EU v této další klíčové otázce.
Lze doufat, že tyto „tvrdé“ ukazatele se ukážou jako rozhodující a polské předsednictví může výrazně pomoci v novém uspořádání transatlantických vztahů. Bohužel žijeme také v době sociálních médií a rychlého vyostřování ideologických sporů – a tady situace už tak růžová není. Především Tuskova vláda táhne na zádech břímě velmi nešťastných výroků jak premiéra, tak řady politiků jeho tábora, které v souladu s evropským mainstreamem vykreslovaly Trumpa coby „ruského agenta“ a hrozbu pro demokracii. Některé z nich se objevovaly už v době, kdy byl Tusk premiérem a Trump prezidentským kandidátem. Polská vláda by je nejraději asi vymazala z paměti, nicméně na sociálních sítích lze dohledat vše. Ve většině případů se prostě projevovalo jedno z prokletí dnešní doby, tedy používání mezinárodních záležitostí pro vnitrostátní účely. Trump se těší velké popularitě u opozičních konzervativců, a tak byly útoky na něj ve skutečnosti součástí boje právě s jeho polskými příznivci. Nicméně, jak nedávno prohlásil expert z amerického Hudson Institute, „Polsko mohou tyhle výroky na sociálních sítích dost bolet“.
Tento týden se ve vlivném americkém konzervativním časopise National Review objevil článek o „Trumpově polském problému“, jehož autoři jdou ve svém skepticismu ještě dál. Zmiňují Tuskův probíhající pokus o „kriminalizaci opozice“ a používání „trestního práva jako zbraně v politickém boji“, který zrovna v Trumpově táboře má vcelku jasné negativní konotace. „Potřebujeme spojence, který není ponořený v politice vendety,“ napsali.
National Review ovšem poukazuje také na hlubší ideovou podstatu problému: „Tusk, stejně jako Biden a Harrisová, se rád prezentuje jako obhájce demokracie a své oponenty, kteří jsou jako Trump hrdí na svou zemi a zdůrazňují její suverenitu, popisuje jako autoritativní krajní pravici.“
Donald Tusk totiž svou pozici v evropském liberálním mainstreamu neodvozuje pouze od úspěšného pokračování politiky svých předchůdců v oblasti bezpečnosti. Druhou – a v tuto chvíli ještě přitažlivější – část jeho image tvoří svatozář liberálního lídra, který ukázal, „jak zatočit s populisty“. „Na svých cestách po Evropě se opakovaně setkávám s názorem, že Polsko je nyní paprskem naděje pro liberální svět, zmítaný strachem z protisystémové revolty,“ říká sociolog Przemysław Sadura. Revolty, jejímž globálním symbolem je samozřejmě právě Trump.
Sledujeme-li Tuskova vyjádření v posledních měsících, nelze si nevšimnout, že se v nich pravidelně objevuje Evropě adresovaná výzva k tomu, „vzít svoji budoucnost do vlastních rukou“. Vychází tím naproti Trumpovým očekáváním, abychom jako Evropané „přijali svůj díl zodpovědnosti“ za společnou bezpečnost? Nebo jde spíše o přípravu na transatlantickou konfrontaci mezi „obránci liberálního řádu“ a „revolucionáři“?
Šéfredaktor deníku Rzeczpospolita Michał Szułdrzyński nedávno napsal, že Tusk na rozdíl od Kamaly Harrisové pochopil dobu a je schopen snadno „odhodit progresivistický balast“ a smířit se s tím, že se „názorové kyvadlo“ v západních společnostech vychýlilo na opačnou stranu. K nutnosti domluvit se s Trumpem tlačí i celá tradice polské zahraniční politiky, která nikdy nebrala jako reálné, že by bezpečnostní garance v regionu byl schopen zajistit někdo jiný než USA. Na druhé straně Tusk do své image „lídra obrany liberální demokracie“ už investoval hodně a takovému vývoji fandí i řada západoevropských politiků a médií. V posledních dnech sice v Polsku zavládlo na premiérské úrovni směrem k Americe ticho, ale ministr zahraničí Radosław Sikorski na síti X opakovaně publikoval ironické komentáře na téma Trumpových a Muskových výroků k evropské politice.
Obě varianty vývoje polsko-amerických vztahů, s dopady na ty evropsko-americké, jsou otevřené. O tom, který z nich může převážit, by mohla napovídat kauza s možným příjezdem izraelského premiéra Benjamina Netanjahua na pietní akci k výročí osvobození německého nacistického koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Tuskova vláda původně vyslala vzkaz, že respektuje rozhodnutí Mezinárodního soudního tribunálu, a že se tedy izraelský premiér může kvůli aktuálně vydanému zatykači obávat v Polsku problémů. I k tomuto tématu jako překážce polsko-americké spolupráce se obšírně vyjadřoval zmíněný článek v americkém konzervativním National Review. „Opravte vztahy se spojenci,“ zněl vzkaz z Washingtonu. Ve věci intervenoval, právě v zájmu polsko-amerických vztahů, prezident Andrzej Duda. Na chvíli to vyvolalo další vlnu hysterických reakcí řadových poslanců vládní koalice v duchu „stydím se za svého prezidenta“. A o pár hodin později Tuskova vláda prohlásila, že už dlouho připravuje analýzu, která potvrzuje, že Netanjahu může dorazit bez obav…
00:46
