Zatykače, které dnes Mezinárodní trestní soud (ICC) vydal na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a na bývalého ministra obrany Joava Galanta, nejsou ...
Takové ty vyhlídkové plošiny čili platformy trčící nad hlubokou propastí, to je zvláštní sadistická vymoženost současného turismu. Člověk samozřejmě ví, že ho to nejspíš udrží a že se nemůže nic stát, ale mě třeba v tu chvíli napadne, že nad sebou ztratím kontrolu a v nějakém horském záchvatu šílenství přelezu zábradlí váben hlubinami. Nebo mi třeba upadne z třesoucích se rukou mobil a ztratí se v hlubinách – to by nebylo tak špatné. Ale třeba brýle mi tam spadnou, což bych nerad. Nebo zubní protéza.
To samé mám s lanovkou. Pochopitelně vím, že je velmi nepravděpodobné, že by se zrovna teď měla ta ocelová lana přetrhnout, ale přece jen, kdoví? Únava materiálu, něco se do nich zaplete, zamotají se… Nebo se otevřou dveře, zrovna když se bude lanovka houpat nad nějakým ledovcem, pozvolna tajícím. Člověk se právě bude o ně opírat. Tak se snažím stát co nejdál od dveří, sleduju z okna nenápadně lano, zda drží, a jsem docela rád, když lanovka dohrkotá do cíle.
Ale jinak jsou lanovky i ty plošiny docela dobrá věc. Psal jsem minule o halštatské těžbě soli ve starší době železné a o stopách, které po sobě zanechala na kopci nad turistickým městečkem Hallstatt. Ty památky jsou nyní součástí rakousky čili precizně pojatého horského naučně-zábavního parku Salzwelten, tedy Slané světy. Keltové své slané hornictví provozovali čtyři sta padesát metrů nad hladinou Halštatského jezera, na které je věru hrůzostrašně kouzelný pohled z té plošiny: kdyby tam nebylo zábradlí, dost to připomíná skokanský můstek. Předtím je ovšem nutné užít lanovku. S ní se člověk vyveze k oné plošině, z níž může zírat dolů na Halštatské jezero. Mimochodem, to Hall je slovo keltského původu a znamená, že místo má něco společného se solí, podobně jako třeba město Halle nebo Schwäbisch Hall nebo třeba halogen, to je ovšem z řeckého háls, což je také sůl. My bychom tomu prostě říkali Slané.
Minule jsem také psal o konzervačních účincích soli, díky nimž se ve slojích zachovalo několik dobře naložených mrtvol pravěkých horníků čili slanečků. A psal jsem, že v dobách, kdy takové nebožtíky ještě nečekal vědecký výzkum, ale křesťanské zacházení, je ukládali dole na hřbitov u farního kostela. To není ten kostel se špičatou věží, ten je protestanstský, ale ten mnohem starší, původně románský, postavený na takové skalní plošině mírně nad městem. A tam mají další pozoruhodnost, kostnici čili karner se sbírkou malovaných lebek. Tato kolekce vznikla z důvodů úspor pohřební plochy, které je z přirozených důvodů málo, proto někdy v osmnáctém století přešli na úsporný systém spočívající v tom, že ponechali kosti ve svěcené půdě vždy jen nějakou dobu, pak je vykopali a umístili do kostnice, tedy známá praxe.
V Hallstattu mají sbírku malovaných lebek. Dalo by se říci, že to je zdejší obdoba našich malovaných velikonočních vajec…
Foto: Jiří Peňás
Tady ovšem byla doba, kdy si nebožtík mohl v zemi poležet, tak krátká, jen nějakých dvacet třicet let, že si na něj ještě pamatovali a měl třeba ještě příbuzné či tak. Proto začali lebky označovat jménem, aby se v nich vyznali, a když už s tím začali, tak ke jménu něco přimalovali: vavřínový věnec, chvojí, jablíčka, ptáčky, nějaký ornament, na některých zvlášť zasloužilých lebkách si dali obzvlášť záležet a vymalovali tam scény ze života. Dalo by se říci, že to je zdejší obdoba našich malovaných velikonočních vajec… No, takhle to v turistických průvodcích nepíší. Tuto pěknou činnost provozovali místní lebkomalíři, poslední provozovna fungovala před čtyřiceti lety, dnes již si místní obyvatelstvo lebku dědečka nebo babičky vymalovat nechává jen výjimečně, v čemž tedy vidím úpadek doby zcela jednoznačný. Mimochodem, ten kostel Nanebevzetí Panny Marie je velmi starožitný a mají tam krásný pozdně středověký křídlový oltář, patří k nejcennějším v Horních Rakousích. Což v těch příručkách píší.
To jsme odbočili od té vyhlídkové plošiny. Ta je kousek od takzvané Rudolfovy věže, která od středověku, kdy se tady už zase sůl těžila, chránila císařský podnik Solné doly a jámy. Tam ještě jednou můžete pohlédnout do údolí, dát si třeba štrúdl a pak se vydáte po naučné stezce lemované poučnými cedulemi vzhůru ke štole, přičemž procházíte slavným pohřebištěm starší doby železné čili halštatské. Několik tisíc hrobů tady v předminulém století objevil důlní rada Ramsauer a jeho pomocníci, hroby pečlivě zdokumentovali, popsali a pak je úřady rozvezly po rakouských muzeích. Svým způsobem je to zvláštní pocit, kráčet po louce, jež dala jméno jedné kultuře, i když připouštím, jak pro koho: to třeba v Úněticích by museli být vzrušeni neustále. Pečliví Rakušané tam na jednom místě takovou boudičku s imitací jednoho lepšího hrobečku mají, leží tam kostřička, ovšem jen umělá, je obložená nějakými milodary a také má přes hrudní koš železný meč, který se už skoro celý rozpadl, i když je to samozřejmě také jen imitace. Pak jsou tam keramické nádoby, do kterých se sypal popel nebožtíků, neboť polovina těch pohřbů byla kremačních, přičemž se soudí, že spalovat se nechávali spíš bohatší, protože s tím bylo více práce… Někdo musel nanosit dříví, a to většinou hodně dříví, navršit hranici, pak nechat položit příslušného zákazníka… Někdo musel držet požární hlídku. Lze předpokládat, že se to provádělo ceremoniálně, že se u toho shromáždil dav, pro který to mohla být zajímavá podívaná. Pak se popel sebral, nasypal do keramických pohárů a civilizace se dál rozvíjela. Někdy ve čtvrtém století před Kristem zavalila údolí kamenná lavina, jejímž následkem celá zdejší hornická populace zanikla nebo zmizela, odstěhovala se jinam. Předpokládá se, že dolování soli bylo obnoveno kolem přelomu letopočtu, to tu již byli Římané a po nich od konce druhého století Germáni. Ti tu jsou v zatím převažující míře dosud.
Na konci té naučné cesty, která vede nádhernými sceneriemi, se přijde k bývalé hornické chalupě, ovšem už ze staletí devatenáctého. Ta nyní slouží jako malé muzeum a také jako převlékárna. Ano, prosím, tam se účastník exkurze po Slaných světech musí převléci do hornické blůzy a kalhot, které samozřejmě si nemusí vzít s sebou, nýbrž jsou mu tam přiděleny a zapůjčeny. Trochu jsem se tomu divil, ale nevzpíral se, i další účastníci prohlídky se do těch mundúrů, jež budily dojem, že jsou čisté a zalátované, navlékli. Byli to veskrze turisté asijského původu, se kterými jsem bez problémů splynul. Všichni jsme byli rázem podobni spermiím z epizody Co se děje při ejakulaci? z klasického Allenova filmu.
Foto: Jiří Peňás
Podobni jim jsme napochodovali pod vedením takového vlasatého hipíka, vedoucího exkurze, do tunelu, jímž začíná štola pojmenována Christina, to je po matce císařovny Marie Terezie Alžbětě Kristýně, manželce císaře Karla VI., což tu píšu, aby byl patrný časový oblouk od Keltů do baroka. Následoval nekonečný pochod podzemím, občas přerušovaný hipíkovým výkladem v němčině a angličtině. Já poslouchal jen napůl, prohlížel si stěny štoly, pozoroval čínské či jaké spermie a doufal, že prohlídka nebude zbytečně dlouhá. Párkrát jsem nenápadně zkusil olíznout nějakou horninu, jestli je slaná, ale opravdu jen nenápadně, abych snad nenarušil statiku štoly.
Cesta byla docela zdlouhavá a monotónní, občas vedla nahoru po schodech, pak dolů, Asiaté disciplinovaně šlapali, já tedy s nimi. V jednu chvíli nás hipík zastavil a s velkou radostí nám oznamoval, že nyní zažijeme něco neobvyklého a nezapomenutelného. A skutečně, stanuli jsme před jakými srázem, jehož konce nebylo možné dohlédnout. Konečně jsem pochopil praktický důvod onoho mundúru. Byl to oblek vhodný pro skluzavku. Cesta podzemím vrcholila dlouhou dřevěnou skluzavkou, vyleštěnou tisíci předchozími zadky. Asiaté reagovali velice emocionálně, někteří začali tleskat, jiní vyráželi zvuky. Byli i tací, v jejichž výrazech se zračilo zděšení a strach. Jen jeden účastník vše přijal klidně a nehnul brvou. S klidem pozoroval, jak v hlubině mizí jeden Asiat za druhým, a když na něj přišla řada, s rozvahou usedl na vyleštěnou šikmou plochu a spustil se do hlubin. Čecha přece něco takového nerozhodí. A jak říkáme my z Krušných hor: Glück auf!
00:02
