Tachovská katastrofa s padesáti mrtvými, která neměla obdobu

Poklidná předvánoční noc se v Tachově před půl stoletím náhle změnila v tragédii, která nemá v poválečných českých dějinách obdoby. Krátce po třetí hodině ranní 13. prosince 1973 otřásl sídlištěm na východě města výbuch, který srovnal se zemí ubytovnu, sloužící zaměstnancům tamního podniku Plastimat. Během pár okamžiků přišlo o život téměř pět desítek jejích obyvatel, přes veškerou snahu totiž už nebylo možné většině lidí pod troskami pomoci.

„Všude se ozývaly výkřiky, lidé otevírali okna a všechno se sypalo. Nikdo ale nevěděl, co se vlastně děje,“ vzpomínala na chvíle těsně po výbuchu jedna z obyvatelek okolních domů. „Tam, kde stála dříve ubytovna, byla jen hromada sutin,“ popsal zase následky ničivé exploze jeden z mužů, kteří se ještě před příjezdem záchranářů snažili holýma rukama pomoci. Skutečný rozsah katastrofy se všem odkryl zhruba o čtyři hodiny později, když se v zasněženém Tachově rozednilo.

Na místě, kde původně stála třípatrová budova s téměř 80 nájemníky, zůstala jen hromada panelů, někde dosahující až šestimetrové výšky. Z trosek se ještě občas ozývaly lidské hlasy, pamětníci vzpomínali třeba na srdcervoucí pláč malého dítěte, ani k němu se ale pomoc už nedostala včas. Postupně se sice ke zbytkům ubytovny sjely na tři stovky hasičů, vojáků, pohraničníků i báňských záchranářů, většinou už ale mohli jen vyprošťovat mrtvá těla.

Napočítali jich 48, pozdější údaje hovoří dokonce o 50 obětech tachovského neštěstí. Z toho bylo 36 mužů, 12 žen a dvě děti ve věku 11 a čtyř let. Do nemocnice v 12 kilometrů vzdálené Plané u Mariánských Lázní převezly sanitky z ubytovny pouze 17 lidí. Zranění, hlavně pořezání od střepů z vyražených oken, utrpěli i obyvatelé věžáků stojících v sousedství. Záchranné práce skončily už 14. prosince 1973 večer a poté se rozběhlo hledání příčin tragédie.

Rudé právo se zmínilo jen stručně

Zároveň s pátráním se ale objevily i fámy. Proti nim režim bojoval na svou dobu poměrně otevřeným zpravodajstvím, v Rudém právu se první informace o výbuchu objevila už následující den. „Přes mimořádné úsilí lékařů a zdravotnického personálu si katastrofa zatím vyžádala 28 obětí,“ stálo v krátkém článku na druhé straně. Víc prostoru přitom dostala nejen zpráva o jednání federálního parlamentu, ale i zmínka o chystané návštěvě jugoslávského premiéra Džemala Bijediče v ČSSR.

Zprávou ČTK se Rudé právo k tragédii vrátilo i 18. prosince, kdy už byla zveřejněna také celková tragická bilance katastrofy. Ve stejný den pak informoval o tachovském neštěstí a jeho následcích republikový ministr vnitra Josef Jung také poslance České národní rady (předchůdkyně nynější Poslanecké sněmovny). Potřetí pak největší tehdejší deník o tachovské tragédii napsal 21. prosince 1973, když stručně referoval o pietním shromáždění na památku obětí.

Fotografie z místa neštěstí ale tehdejší Rudé právo čtenářům nenabídlo a titulky jako „Neštěstí v Tachově“ nebo „K tragédii v Tachově“ nenaznačovaly, že katastrofu takového druhu ještě Československo nezažilo. Více mrtvých si po druhé světové válce vyžádalo jen několik železničních nebo leteckých nehod, jako srážky vlaků u Stéblové (118 mrtvých, 1963) a u Šakvic (103 mrtvých, 1953) nebo pád letadla u Suchdola (75 mrtvých, 1975); desítky obětí měla ještě velká důlní neštěstí.

Stačila jediná jiskra

Příčinu neštěstí v Tachově se už dozvěděli hlavně odborníci, byla přitom poměrně banální. Z porušeného potrubí u nedaleké kotelny unikal svítiplyn, který se teplovodním kanálem dostával do podzemních prostor ubytovny, kde se hromadil. Když jeho koncentrace překročila bezpečnou mez, stačila k tragédii jen jediná jiskra. Jen náhodu přitom nebylo obětí ještě víc, večer před katastrofou totiž pořádali ve společenském sále ubytovny zábavu. Její účastníci ale naštěstí odešli už před půlnocí.