Když se čistí fakulty

KOMENTÁŘ

Když se čistí fakulty
Tu chvíli, když byl rudý profesor vylučován z fakulty, považuju dosud za trapnou a ponižující, píše Jiří Peňás. Foto: Wikimedia Commons - VitVit
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Jako student jsem kdysi dávno zažil vylučování jednoho profesora. Bylo to v prosinci roku 1989, tedy v revolučních týdnech, a ten profesor si to zasloužil. Byl to rudý profesor, kovaný bolševik, normalizátor a s velkou pravděpodobností i spolupracovník Státní bezpečnosti, personifikace všeho, co jsem na té škole nesnášel, což neznamená, že mě ten člověk trochu nezajímal.

Je už dávno po smrti, takže uvedu i jeho jméno: jmenoval se Vítězslav Rzounek, tehdy to byl svým způsobem pojem, šéfoval katedře české literatury na Filozofické fakultě UK a byl možná i přímo zodpovědný za profesní likvidaci svých kolegů a také za ideologické sevření tehdejší české literatury a kultury. Je jasné, že ten člověk měl a musel na fakultě po listopadu skončit, a přesto tu chvíli, kdy byl z ní vylučován, považuju dosud za trapnou a ponižující: ne ani tak pro něj, jako pro sebe a pro ty vylučující studenty, ať už si to tehdy uvědomovali, nebo ne.

 

Doposud tu scénu živě vidím. Bylo to tak. Byla asi polovina prosince 1989, revoluce jaksi zvítězila, bylo jasné, že se budou dít změny, i na FF UK. Doba soudruha profesora Rzounka skončila, což muselo být jasné i jemu. Dole v aule se na nástěnce objevilo oznámení s jeho podpisem, že žádá veřejné slyšení a zve studenty do posluchárny, kde míval přednášky. Bylo zřejmé, že se tam bude snažit obhájit a možná hodit odpovědnost na jiné nebo něco takového. Možná to byl nějaký zoufalý pokus se vymluvit nebo ještě něco zachránit nebo prostě chtěl být slyšen, když je ta demokracie. Docela mě tehdy zajímalo, co bude říkat.

V určený čas stál před posluchárnou dav rozjařených studentů, někteří si udělali transparenty. Pamatuju si třeba: „Soudruh Rzounek, ostuda Filozofické fakulty“ nebo „Rzounek – Rudý Koniáš české literatury“. Ne že by to nebyla pravda, ale měli je v ruce ti, kteří tam léta studovali, a nedalo se říct, že by svůj kritický postoj dosud nějak projevovali. Teď tam statečně stáli, a když se objevil, začali pískat a skandovat něco zajisté inteligentního.

Rzounek se blížil a na jeho tváři se rozšiřoval široký úsměv, jako by mu právě tohle vyhovovalo. Ještě teď si vybavuju detaily jeho chrupu. Chtěl vejít do posluchárny, ale radikální studenti, hrdinové chvíle, mu v tom zabránili. Rzounek se otočil, uviděl mě, možná jsem byl jediný, koho poznal, a řekl: Hm, to vám ta demokracie hezky začíná. – Myslím, že jsem řekl: Já s tím nemám, pane profesore, nic společného. – A opravdu jsem neměl, v tu chvíli jsem se opravdu styděl a ještě víc, když revolucionáři začali volat Hurá! Hurá! Konec vlády rudého Rzounka. Rzounek se otočil a s vítězoslavným výrazem odcházel. Měl určitě pocit, že demokratická, možná havlistická lůza mu nedovolila promluvit. A protože nejspíš četl Paměti Václava Černého, mohl si připadat jako on, jako oběť klukokracie, jak rozběsněným studenům říkal profesor Černý, když ho v únoru 48 vyhazovali revoluční studenti ze školy. Představa, že se Rzounek mohl cítit podobnou obětí, byla na tom nejtrapnější. A že se jí zajisté cítil.

Tato dávná vzpomínka nemá nic společného s děním na jedné pražské vysoké škole, kde studenti požadují, zajisté oprávněně, odstoupení jednoho učitele. Petici podepsalo už několik stovek z nich a včera se kvůli tomu konala před školou demonstrace. Podobnost je jen čistě náhodná.

 

×

Podobné články