Dlouze se dívat po jiných a významně mlčet, to jsou Kukačky

KOMENTÁŘ

Dlouze se dívat po jiných a významně mlčet, to jsou Kukačky
V pátek Česká televize odvysílala poslední díl druhé řady svého seriálového šlágru Kukačky. Foto: Česká televize
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Bezpohlavní Jaguar

KOMENTÁŘ

Skupina bezpohlavních bytostí vystoupí ze žlutého výtahu na povrch fialové planety. Různě poskakují, máchají kladivy i štětci, zatímco se objevují slogany jako ...

00:08

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

V pátek Česká televize odvysílala poslední díl druhé řady svého seriálového šlágru Kukačky (první série běžela před dvěma lety). Novinka pokračovala přesně tam, kde skončilo předešlé vyprávění o osudech dvou rodin, jimž v porodnici byly zaměněny děti. Sotva jsme poznali viníka, jednoho z rodinných členů, a pochopili jeho motivaci, následovalo v nových dílech vyprávění o tom, jak pokračovalo soužití obou famílií – složitě, samozřejmě.

 

Bylo by to vyprávění výživné samo o sobě, protože jistě si všichni svedeme představit, že kdyby nám znenadání přibylo domů dítě vychovávané někým jiným, že by to přineslo spoustu třecích ploch (protože každá rodina klade důraz na něco jiného). Jelikož ale jde o žánr dramatické romance, a nikoli realistické tragédie, u jednoduchého syžetu konfliktů na malé ploše základní rodiny nezůstává. Zatímco první série byla založena na tom, že mezi oběma rodinami, žijícími v sousedství na malém městě, je dávná rivalita, protože mezi nimi leží letitý, a jak se ukáže banální spor pramenící z omylu a někdejšího špatného odhadu situace, novinka soustředění na oba zaměněné chlapce a jejich rodiče rozmělňuje příběhy o mladých matkách, které po porodu nenávidí své děti tak, že by je nejraději zabily…

Je to samozřejmě pokus upozornit na problémy, jež reálně existují a o nichž se patrně málo mluví, čili je to snaha vyvolat pozornost pro vážné věci populárním produktem. Dramaticky ovšem totéž škodí, protože jde jen o nahození. Každý díl je vlastně uplácán totožně: vyřeší se problém z minula a nastolí se potíž nová, která má vyvolat emoce a oddálit katarzi. Přitom se to dělá pořád stejně: postava se dívá na druhou, mlčí, sděluje pohledem, že něco ví, ale odmítá to přiznat nahlas. Druhý má ten problém uhodnout. Mistryní tohoto přístupu je Sabina Remundová, která v seriálu nedělá vlastně nic jiného, než že se smutně a upřeně dívá po jiných (ti na oplátku definují tento přístup jako „nekonečné množství lásky“). A dívají se také jiní po jiných, respektive po všech, nejen po nově nalezených dětech.

V seriálech je zintenzivňování emocí běžný pracovní postup, přesto lze tvrdit, že v Kukačkách se emoce tímto stylem ždímají víc, než bývá obvyklé. (Jak by ne, jde o děti, tím se to vždycky omluví.) Zamyšlení nad první řadou nazval jsem Katalog všech rodinných vztahů – a novinka nenabídla mnoho jiného: kromě zmíněných vztahů bylo znovu k vidění kdeco. Poměr dospělého syna k otci, který jej opustil, vztah dospělých bratrů, kteří si těžko sdělují, že se mají rádi, potíže dospělého muže najít si lásku, respektive komunikovat s ní, rozpadající se manželství kvůli manželově nevěře a ženině neplodnosti, odchod prarodičů z rodinného domu do domova důchodců kvůli Alzheimerově chorobě jednoho z nich, vztah dítěte s Aspergerovým syndromem se spolužáky a vůbec s okolím (přičemž je zřejmé, že dítě s Aspergerovým syndromem by se chovalo jinak)… Šlo by pokračovat ještě dlouho.

Pozoruhodný je až závěr, potřeba skončit šťastně, ale otevřeně. Přišlo na těžko pochopitelný zvrat, na předpoklad, že člověk velkoryse myslí na druhé, nikoli v prvé řadě na sebe – matka se u soudu rozhodla nikoli pro to, chránit nároky na své děti, nýbrž přiznat nároky na děti druhé matce. Otcové po mírném zaváhání souhlasili. Budiž, i když je to na sílu i v rámci předvedeného vyprávění (byť férově podotkněme, že mámy v něm byly vždy velkorysejší než sobečtější tátové). No a pak to najednou skončilo, v tomto bodě. Kdykoli se dá navázat, neboť víme, že štěstí je vždycky rozpoložení jenom na chvilku. Tak uvidíme, o čem to bude příště.

 

×

Podobné články