Vzestup anonymního davu

KOMENTÁŘ

Vzestup anonymního davu
Současné protesty na univerzitách jsou typickým příkladem anonymního davu, píše v komentáři Martin Weiss. Ilustrační snímek Foto: Shutterstock
3
Komentáře
Martin Weiss
Sdílet:

Hlavní zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Hlavně v 90. letech, ale s klesající frekvencí i později byl u nás známou formou veřejného vystupování takzvaný otevřený dopis. Nedá moc práce vybudovat si na tento formát alergii. Na celém tom procesu – někdo zformuluje text a pak kibicuje bližší a vzdálenější známé, aby podepsali – je cosi namyšleného a naivního zároveň. Nejvíc snad tím, že ten formát parazituje na tradici otevřených dopisů za doby nesvobody, kdy ovšem takové osobní nasazení obnášelo rizika zcela jiného řádu (Proto se taky jeví jako bizarní, že organizátoři Charty 77 přistoupili na to, že několik signatářů připojilo svůj podpis tajně. I když šlo opravdu jen o pár lidí a člověku, který to nezažil, se to těžko hodnotí).

Je to nicméně činnost zcela v souladu s principy demokratické společnosti. Jen byla v posledním desetiletí zcela antikvovaná tím, že člověk dnes může pouhým kliknutím ikonky „like“ de facto podepsat hromadu otevřených dopisů denně.

 

A určitě to bylo lepší než současný vzestup anonymního veřejného jednání, které dnes vidíme. Tento modus operandi, typický pro současné kravály na amerických univerzitách, bohužel mimeticky přicestoval i k nám. Jak Echo informovalo, Irena Kalhousová, vyučující na Fakultě sociálních věd UK, se stala terčem nátlakové kampaně za její vyhození z práce (požadavek „přehodnotit zaměstnávání“ není nic jiného). Byla to součást „požadavků“, jež zformulovala iniciativa Academics against apartheid.

Tito akademici (?) jsou anonymní. „V rámci kolektivu necítíme potřebu obhajovat naše rozhodnutí zůstat v anonymitě,“ reagovali na dotaz webu Seznam Zprávy. A anonymní zůstali, i když mimeticky po americkém vzoru taky „okupovali“ prostor před Fakultou humanitních studií UK. To znamená, že si tam před budovou sedli, ale naštěstí na rozdíl od amerických kampusů nikomu nebránili v pohybu a ve vstupu. Jen tam seděli a měli palestinské vlajky. A roušky.

Anonymita se stala nepostradatelným znakem současných amerických protestů. Zajímavě se doplňuje s tlakem na vystoupení osobní, na jméno. Přesněji řečeno to je tak, že iniciativa, požadavky, ty vycházejí z anonymity. Uposlechnutí požadavku, podlehnutí nátlaku se má dít osobně, neanonymně. Takže třeba univerzita, nějaká firma nebo třeba Taylor Swift má veřejně odsoudit Izrael.