Sto let od úmrtí Franze Kafky: Kašlete na procesy. Jste bez viny.

Franz Kafka prý ve svých dílech znázorňuje anonymní všemoc systému, která jako železná pěst dopadá na bezmocného jednotlivce. Aspoň tak zní nejčastější interpretace Procesu i dalších Kafkových děl. „Zvláštní,“ říká třeba současný francouzský filosof Geoffroy de Lagasnerie. Stoleté výročí spisovatelovy smrti slaví nedůvěrou vůči takovému podání. Ve své knize Nedůvěřovat Kafkovi ukazuje, jak nás taková svůdná interpretace, kterou nazývá únikem do bizarnosti, odvádí od pozornosti vůči skutečným problémům právního systému.

Celé video a audio podcastu Terezy Matějčkové ZDE.

Ale Geoffroy de Lagasnerie je jen jedním z mnohých interpretů, kteří hledají nové cesty ke Kafkovi a odmítají z něj udělat nejapně obdivovaného klasika uvězněného do jednoho typu čtení. Mimořádně živé čtení předložil německý filozof Rüdiger Safranski ve své knize Kafka. Psát o svůj život. Dosud jsme prý Proces četli špatně. Problém není ani tak v procesu jako v Josefu K., který neustále u sebe hledá vinu, dokonce sám sebe obviňuje. Vždyť jakmile je seznámen s tím, že půjde před soud, ihned přemýšlí, jestli by se rovnou neměl zabít.

Takhle snadno to člověk balí? Co je to za malomocné uvažování? Bohužel naše, odpovídá Safranski. Bezmezně přeceňujeme systém, normy, moc druhých nad naším životem. Proces nechce Josefa K. odklidit. Naopak jej burcuje, aby si konečně hleděl sám sebe. Takto lze skutečně interpretovat slova vězeňského kaplana v závěru knihy: Málo myslíte na sebe a přespříliš hledáte pomoc u druhých. Jinými slovy, čím více myslíme na proces, tím mocnější je. Čím více jsme přesvědčeni o své vině, tím více se k ní poutáme. Jsme jako vězeň, který si myslí, že ta šibenice venku se staví pro něj, tak jí raději běží hned vstříc a rychle se sám oběsí.

Ale proč se natolik rádi noříme do vlastní provinilosti? I na tuto otázku se ptá Tereza Matějčková v podcastu věnovaném jubileu spisovatele, který jako málokterý druhý vstoupil do filosofie dvacátého i jednadvacátého století.

Kapitoly

I. Vzdej to! [začátek až 16:39]

II. Josefe Pomluvači, soud od tebe nechce nic. [16:39–34:20]

III. Vina dvojí existence. „Kéž nadejdeš ty můj neviditelný soude.“ [34:20–51:13]

IV. Psaní a láska: Dvě cesty, jak zachránit, co zachránit nepotřebuje [51:13–až konec]