OBRAZEM: Tanec s vrahy aneb filipínští vězni
TANEC S VRAHY
REPORTÁŽ: Naplánovali jsme si dovolenou na Filipíny. Filipíny jsou ostrov, kde se lidi jednou za rok na pár dní přitloukají na kříž. Ale protože se mnou je kříž celý rok, rozhodla má žena, že si tuhle atrakci odpustíme. Navíc – my stejně kupujeme letenky jen podle ceny – takže bychom to stejně netrefili.
Taková letenka zalevno je velká věda. Nezbylo nám, než tak nakonec nakoupit hladolety. Přískoky. Psí skoky. Pomocí frog jump, žabích přískoků, jsme tam doskákali. Levnost byla proto, že byl monzun a to na Filipínách furt jen prší. Dohoda s Bohem. Já poletím za krejcar, a ty doneseš levný déšť. Nějaký takovýhle z prvního dne:
Den první. pic.twitter.com/wycSA00Fad
— Radek Burda (@RadekBurda2) December 29, 2023
To bylo první video, co jsme na Filipínách udělali. Vůbec se na vás nezlobím, že vás nebaví. Ono to tam vlastně vůbec žádného turistu moc nebavilo. Ale kupodivu tam byla spousta Filipínců.
Když na Filipínách prší, je to tam skoro jako u nás, když hodně prší. Chodit za deště na pláž se na Filipínách nikomu nechce, protože než dojdeš do moře, tak zmokneš a jsi úplně mokrý. Vyřešili jsme to jeepney. Koupili jsme si jeepney a protože jsme byli na ostrově Palawan, vyrazili jsme do vězení.
Jeepney je na Filipínách na každém rohu. Je to předělaný válečný džíp, odstrojený, s navařenou střechou a vesele pomalovaný. A opravdu ještě někde je to fakt pozůstatek amerických válečných zásob. Lidi se v něm vozí vevnitř na dřevěných lavicích a na člověka řidič počítá dva Filipínce, takže jízda pro bílého je utrpení. Jeepney vypadá takhle:
Ano, tahle rachotina nás sem dovezla. Věznice se tu jmenuje Iwahig & trestní farma (Iwahig & penal farm). Možná, že je to divný nejet na pláž nebo se nevozit na lodi, a místo toho vyrazit do věznice. Ale už jsem to říkal. Prší. I když tady zrovna teď ne. A i kdyby: zmrzlina se tu neprodává a na rozdíl od muzea s příšernými obrazy je tady vstupný zadara, takže se dá parádně spořit.
Vězení je tu obrovské. Mají tu různé vězně, v různých tričkách. Oranžoví, to jsou čerství vyjukanci – jen takoví chmatáčci a prodejčíci drog, hnědí, ti mají kolem sebe stráže a psy, a nakonec černí. Ty černý jsme vidět neměli. Ti jsou zavření až zčernaj. Ale čertvíproč, asi že byla neděle, tak jsme s nimi strávili krásnej den. V normálních dnech, kdy jsou černí (tričkaři) za katrem, všichni ostatní se mohou tady toulat a vykonávat různé práce. Šéf věznice se chlubí, že tou prací je zahradničení, ale nám se podařilo nachytat vězně jen při těchto pracích: lelkování, tetování, zpívání a tancování.
Pole ale byla okopána, tak asi se jen přede mnou vytahovali.
Výborná taktika jak na zdejší vězení vyzrát, je se s vězni skamarádit. Jsme pro ně něco jako opička z Bohol. Celí natěšení si s tebou povídají a líčí svůj příběh. Mají ho natrénovaný. Obvykle je dojemný a vždy přizpůsobený publiku. Když přijedou soucitné dámy, tak pocházejí z nuzných poměrů a zanechali za sebou matku samoživitelku a pět chudých dětí a sami teď spoléhají na Boha a na odpuštění. Mě si černí otipovali jako rádoby drsňáka, tak vyrazili na zteč s hrůzyplnými příběhy o mordech, drogových válkách a nekonečné pouliční válce. Vlastně je to jedno. Byl to milý pokec. Dali jsme si high five, kluci se pochlubili vězeňským tetováním, někteří se hned přiřítili, že teda oni mají už tetování pouličních gangů, a pak jsme si šli zatančit.
Tančil jsem s vrahy pic.twitter.com/sNQrXK9DhK
— Radek Burda (@RadekBurda2) December 29, 2023
Na zpáteční cestě na letiště zase jen pršelo a pršelo.
— Radek Burda (@RadekBurda2) December 29, 2023
