Den znárodnění
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
PŘÍSPĚVKY NA OZE
Sněmovna nestihla v pátek závěrečné schvalování energetické novely, která by po poslaneckých úpravách mohla omezit peníze ze státního rozpočtu vyplácené na podp ...
Založení „buržoazní republiky“ se za komunismu moc nepřipomínalo. Teprve roku 1988, rok před kolapsem režimu, byl 28. říjen prohlášen za státní svátek. Ve starších kalendářích z Husákovy a Jakešovy éry najdeme u (pracovního) 28. října několik vysvětlivek, jako třeba vyhlášení čs. federace (1968) a den znárodnění (1945).
Vyhlášení federace bylo pro Slováky důležité, dokonce asi tak důležité, že mnozí z nich kvůli němu považují rok 1968 za vcelku úspěšný rok, kdežto v české části bývalé federace bude už navždy spojen s invazí Varšavské smlouvy a rozdrcením pražského jara. Nicméně za komentář stojí i ten druhý bod: „den znárodnění“.
V říjnu 1945 podepsal prezident Beneš, po dohodě s ostatními československými politiky, dekrety, které znárodňovaly buď bez náhrady, nebo s náhradou, která nikdy nepřišla, řadu podniků. V kontextu doby bylo celkem pochopitelné zabavení majetku válečných nepřátel a kolaborantů, který byl ke všemu často krátce předtím ukraden zavražděným Židům. (Skutečná spravedlnost by ale vyžadovala najít žijící příbuzné obětí a převést ten zabavený majetek na ně. Nestalo se. Jeden z mnoha hříchů poválečné minulosti, a takový, že se o něm moc nemluví.)
Daleko radikálnější ale bylo znárodnění dolů, bank, potravinářských závodů, bank, pojišťoven a také továren zaměstnávajících více než 500 lidí. Tam už se na národnost ani vlastenectví majitelů nehledělo. Celkově se znárodnění roku 1945 týkalo zhruba dvou třetin tehdejšího průmyslu.
Zpětně máme tendenci hledět na komunistický převrat roku 1948 jako na krátkou, katastrofální událost podobnou pádu meteoritu, která převrátila „bílou v černou“ a dobro demokracie ve zlo totality. Ve skutečnosti byla semena tohoto vývoje zaseta už dávno před 25. únorem.
Již samotná první republika si úplně nevěděla rady s tím, že většina majetku se nachází v „nečeskoslovenských“ rukou (v roce 1918 se i většina čs. Židů hlásila k německému obcovacímu jazyku), a počítala s tím, že ke změně ekonomických poměrů se použijí i donucovací prostředky.
První čs. ústava z roku 1920 obsahovala v paragrafu 109 značně gumové ustanovení „Vyvlastnění je možné jen na základě zákona a za náhradu, pokud zákonem není nebo nebude stanoveno, že se náhrada dáti nemá.“ – jinými slovy, jediné, před čím občana a jeho majetek opravdu chránila, bylo „divoké vyvlastnění“ ze strany nějakého řádícího davu, ale nikoliv „zákonné zlo“ v situaci, kdy se 51 % rozhodne došlápnout na zbylých 49 % prostřednictvím svých volených zástupců v parlamentu. To je dost chabá ochrana. A v roce 1945 se ukázala být naprosto nedostatečná; tehdy ani parlament nezasedal a zákonodárcem byl jeden člověk – prezident, vládnoucí prostřednictvím dekretů.
Je dobré na tuto ostudu nezapomenout, protože určitý typ levicového intelektuála bude s myšlenkou vyvlastňování cizího majetku flirtovat vždycky, zejména pokud mu bude kynout naděje, že by na tom sám něco vydělal. V současné době se nejčastěji takové volání ozývá z rudého okraje Pirátské strany v souvislosti s vlastnictvím bytů a domů. Půjde-li jejich loď ke dnu, přestěhují se vyvlastňovači někam jinam.
Historie ukazuje, že máloco je pro ekonomiku země destruktivnější než hrozba, že nebudete moci nerušeně užívat plodů své práce. To je přesně to riziko, které vyhání nejschopnější lidi do ciziny nebo je deprimuje k tomu, aby nedělali nic navíc. Jedním z mnoha ponaučení druhé světové války bylo „nikdy víc“. Je dobré nezapomenout, že se to týká i vyvlastňování majetku. Koneckonců, právo něco vlastnit je také základním lidským právem.