Kdo je tady parazit?

K dosažení úspěchu člověk potřebuje štěstí, které můžeme nazývat také souhrou okolností, jež k cíli dovede. Často nestačí jen cílevědomá příprava, píle a vůle. Bez nich to nejde, ale samy o sobě k dosažení cíle nestačí. Tolik potřebné štěstí zatím doprovází Petra Fialu od nástupu moci. Souhra okolností, kdy se při posledních volbách do Poslanecké sněmovny těsně nedostaly dvě menší strany, sociální demokracie a Přísaha Roberta Šlachty, přineslo takové rozložení sil, které mu umožňovalo snadno postavit koalici s pohodlnou většinou ve sněmovně.

Pomohla mu i tehdejší zdravotní indispozice nejnebezpečnějšího mocenského hráče Miloše Zemana, který neměl dost sil pro zahraní s partie s pověřením Andreje Babiše jako lídra nejsilnější strany (nikoli koalice) sestavením vlády, a Andrej Babiš sám neměl dost odvahy tento part zahrát. Petr Fiala tak mohl postavit vládu se silnou podporou sněmovny, nikoli voličů.

Než se nová vláda stačila rozhlédnout, Rusko napadlo Ukrajinu. Válka měla silný reálný dopad i na život české společnosti, jejíž dosavadní problémy ustoupily do pozadí. Vystupování vlády a jejího premiéra veřejnost ocenila, navzdory přicházející a nadále trvající obrovské inflaci a s ní spojenému růstu cen. Hrozila nevídaná energetická krize, spojená s horentním nárůstem cen energií, plynu, benzinu a nafty.

Na podzim situace vypadala fatálně. Fialova vláda ale zase měla kliku, přišla mírná zima, ceny energií se vracejí na předválečnou úroveň. Po neprohře v komunálních a senátních volbách dopadly pro vládní koalici dobře i prezidentské volby, v nichž nejenže nevyhrál Andrej Babiš, ale nezískal dostatečně silnou podporu voličů, aby vládě Petra Fialy dělal zásadnější problémy. Andrej Babiš se stáhl aspoň dočasně do pozadí. Zůstává ale obrovský schodek státního rozpočtu a vysoká inflace.

Vláda musí nějak zasáhnout, má ale dost času, protože se dostává do poměrně dlouhého období bez voleb, ty první přijdou až příští rok v květnu. Premiér se navíc necítí nijak ohrožen novým, agilním prezidentem se silným voličským mandátem, kterému bez jakéhokoli pocitu hořkostí přenechá zahraniční politiku a reprezentaci státu. To není disciplína, která doma vyhrává volby. Lze se dokonce domnívat, že ve Strakově akademii budou s šibalským úsměvem pozorovat až nedočkavou nenaplněnou aktivitu nově zvoleného prezidenta, kterou nevnímají jako žádné reálné ohrožení.

Vláda Petra Fialy ale bude muset řešit obrovské zatížení státního rozpočtu, který nejvíc zatěžuje výplata důchodů, sociálních dávek a výplata státních zaměstnanců. Jen tyto položky dělají jeden bilion korun z ročních výdajů státu 2,2 bilionů korun. Je logická a nakonec nevyhnutelná debata o struktuře výplaty důchodů, stejně tak kabinet musí najít úspory v jiných výdajích státu, musí najít odvahu řešit fungování státní správy.

Sama vláda poznala, že státní správa je téměř neovladatelná, existuje navzdory jakékoli vládě, ve vlastním byrokratickém světě. Co by naopak neměla, je vyšší zdanění těch, kteří stát financují. Především živnostníků a osob samostatně výdělečně činných, to je páteř státu. Ti lidé se starají sami o sebe, stát nezatěžují, naopak ho financují.

Je legendární, když je za parazity označil sociálnědemokratický ministr Jan Mládek nebo jak po nich šel Andrej Babiš. Parazitem není člověk, který se stará sám o sebe, ale stát, který ho vysává. Není dlouhodobě udržitelné, aby průměrná mzda byla vyšší ve státním sektoru než v soukromém, to je socialismus, který nic dobrého nakonec nepřinesl, i když dnes si to mnozí moc neuvědomují nebo nechtějí pamatovat.

Vládu Petra Fialy provází štěstěna, může vést nějaký čas společenskou debatu, jak ozdravit veřejné finance. Musí začít šetřit, chovat se zodpovědně, podobně, jako se začala chovat část populace, která podle posledních dat statistiků v prosinci a v lednu omezila své výdaje na spotřebu. I štěstí se může unavit.