Svině, zombíci a optimista Foltýn

KOMENTÁŘ

Svině, zombíci a optimista Foltýn
Plukovník Otakar Foltýn, kterého vláda jmenovala koordinátorem strategické komunikace, si v sobotu zakomunikoval. Foto: Michal Čížek
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Plukovník Otakar Foltýn, kterého vláda jmenovala koordinátorem strategické komunikace, si v sobotu zakomunikoval. Na festivalu ve Slavonicích mluvil o informační válce, o lidech, kteří na sítích zuřivě šíří různé hoaxy nebo i ruskou propagandu, a označil je za „zombíky“. Patří mezi ně podle něj čtyři a půl procenta lidí v Česku. A došlo i na další charakteristiky.

Ti, kdo obdivují ruského prezidenta Putina, jsou podle Foltýna „velmi často lidé, kteří jsou nešťastní, zapšklí, zahořklí, smutní, opuštění anebo mají jenom životní smůlu anebo jsou to prostě jenom svině“.

 

Reakce byly předvídatelné a pobouřené. Foltýn se tomu nemůže divit, představitel státu by na veřejnosti určitým způsobem mluvit neměl. Tečka. Bez ohledu na to, jak moc si ve vulgaritě a nálepkování různých skupin libují mnozí z těch, jejichž citů se tou „sviní“ dotkl. A taky by se měl vyjadřovat spíš exaktně a v jasně vymezených pojmech. Svině, řekl bych, je termín spíš vágní, ne úplně přesně definovatelný. Na druhou stranu všichni víme, co znamená. Anebo si to aspoň myslíme, já rozhodně. Na otázku po definici svině bych odpověděl asi jako ten americký senátor, kterého se krátce po válce ptali, co je podle něj pornografie. „Definovat ji neumím, ale když ji vidím, tak ji poznám.“

Na druhou stranu je v jeho výkladu možné najít i důvod k optimismu. Často jsem se setkával a setkávám s názorem, že výskyt sviní v řadách české společnosti je celkem vysoký. A podle Foltýnových údajů je to jen malá část malé skupiny (4,5 procenta populace). Vlastně řekl, že v téhle zemi není svině skoro nikdo, což je, myslím, skvělý a naprosto nečekaný úspěch (pravda, je ale nutné rozlišovat mezi sviněmi jaksi čistokrevnými a příslušníky přeci jenom početnější kategorie „trochu svině“).

V něčem inspirativní může být i ten Foltýnův termín „zombík“. Zombie, jak známo, je bytost velmi jednoduchá, přesněji redukovaná na jednu potřebu, účel. Nemyslí, necítí, netrpí, neraduje se, nesní, chce jenom žrát a pomalu, avšak neochvějně se za naplněním toho svého cíle potácí. (Nemá ovšem tušení, že ta jeho nutkavá potřeba je z principu neukojitelná.) Zhusta tak činí v zástupu, který však postrádá jakékoliv znaky pospolitosti.

I tady bych řekl, že je Foltýnovo hodnocení optimistické, v tomto případě však nemístně. Proces zombifikace se netýká jedné úzce vymezené skupiny, byť na ní může být velmi zřetelný. Podle mě ale není ohraničený nijak ideologicky nebo sociálně, dalo by se říct, že je velmi demokratický – bez ohledu na pohlaví, bohatství či přesvědčení bere všechny. Může za tím být jaksi mozkožroutská podstata soudobého diskurzu, který lidi zvolna mění v „jednoúčelové“ bytosti, fixované na jednu věc a jednu formu uspokojení, která se nikdy nedostaví, vítězství v názorovém střetu, který nikdy není možné vyhrát, dočkat se satisfakce, jež nepřijde (nebo aspoň nevydrží). Ta proměna bývá pozvolná, a nikoliv uvědomělá, mě asi postihla taky, jak by taky ne, když jsem v pracovním úseku výroby názorů.

Otakar Foltýn nevážil slova, možná podlehl dojmu, že se ve Slavonicích ocitl mezi svými, a nemusí si proto dávat pozor na ústa. Jenomže k povaze veřejné debaty dnes patří, že to „mezi svými“ už prakticky neexistuje, tolik je toho přeci zaznamenáváno a streamováno. Vojenskou terminologií řečeno: nepřítel vždycky naslouchá a skoro vždycky si dělá poznámky.

 

×

Podobné články