„Devadesátky nevysvětlíte. Fotila jsem i úplně šílené věci,“ říká Dana Kyndrová

Devadesátá léta jen tak nikomu nevysvětlíte, říká Dana Kyndrová, která je ovšem fotografovala, čímž je sice nevysvětlovala, ale zachytila jejich esenci: vůni a pachy, nadšení i depresi, naivitu i protřelost. Vidíme na nich, jako by se lidé probudili z divného spánku, jsou celí pomačkaní, uválení, trochu i opuchlí, ale zároveň rozdychtění, co bude dál. Někteří se těší, jiní by si zas raději lehli. Scény z těch zvláštních let vystavuje klasička české humanistické fotografie do 15. září v pražské Leica Gallery.

Jsou lidé na snímcích v devadesátých letech jiní než ti před rokem 1989?

Ano, byla to to doba zvláštní energie. Ale já myslím, že jsem vždycky lidi fotografovala stejně. Měla jsem s nimi obvykle dobrý vztah. Obecně si myslím, že fotografky to mají v něčem snazší, snad proto, že budí víc důvěry, a přece jen se i drsní muži chovají jinak, řekněme vlídněji. Třeba mi to pomáhalo, když jsem fotila odsun sovětských vojsk, tak ti ruští důstojníci se rádi přede mnou předváděli. Navíc jsem uměla dobře rusky. A když jsem fotila třeba porody, tak je taky výhoda být žena. Někdy jsem byla docela drsná. Vzpomínám si, když jsem fotila zanikající Mayrovku na Kladně, tak jsem si třeba strašně přála vyfotit hornické sprchy, s horníky. Počkala jsem, až se budou ti chlapi sprchovat, pak jsem napočítala do deseti a vlítla mezi ně. A přežila jsem to. Možná byli i rádi, že je někdo tak zvěčnil.

To chápu. Pokud vím, vystudovala jste jazyky. A ruštinu a francouzštinu jste dlouho učila. Jak a kdy jste se dostala k fotografování?

Vždycky jsem chtěla fotit, už na gymnáziu jsem chodila na přípravku na FAMU, ale tam se tehdy učila především výtvarná fotografie, a když jsem se o tom bavila s Annou Fárovou, kterou jsem už tehdy znala, tak ta mi říkala, prosím tě, k tomu, co fotíš ty, ti taková škola moc nebude, podívej se na Koudelku, na Luskačovou nebo na Sebastiãa Salgada (to byly moje vzory), ti taky žádnou fotografickou školu nemají, ty se potřebuješ hlavně svobodně rozvíjet. Já ještě uvažovala o žurnalistice, ale to byl roku 1974, tak jsme seděly s mámou a ta říkala, hele, nejmenší prostituce s režimem budou jazyky. Šla jsem na francouzštinu, ke které jsem dostala ruštinu.

Doma jste tedy měli ve vztahu k režimu jasno.

Naprosto. Rodina mojí mámy byla z Polabí, děda měl hospodářství, po únoru 48 o všechno přišel, máma ani nemohla studovat. Takže těžko jsme mohli mít o komunistickém režimu iluze. To u nás bylo úplně jasné. Zároveň samozřejmě naši žili ve stálých obavách, jak to vše bude pokračovat. Bylo to dost tísnivé. Naštěstí se po listopadu 1989 dožili určité satisfakce.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.