Proč bubliny nemohou za naši neschopnost spolu mluvit?

Že se něco rozbilo ve veřejné debatě, je evergreenem těchto debat. A snad žádná se neobejde bez odkazu na sociální bubliny. Digitální média je prý posilují, ne-li přímo ustavují. Ve společnosti, v níž věříme, že slova jsou činy, připisujeme bublinám až kosmologickou funkci. Vždyť podle informací si vytváříme nejen svůj obraz světa, ale také vztah k němu. Budeme druhým důvěřovat, nebo budeme každého považovat za darebáka?

Hlavní potíž bublin, jak ji formuloval americký autor pojmu, publicista a – jak o sobě říká – i aktivista Eli Pariser v knize The Filter Bubble / What the Internet Is Hiding from You (2011), je, že nás prý až hermeticky uzavírají v jednom názorovém světě. Izolují nás tedy od lidí, kteří si myslí něco jiného než my. Autor v tom spatřuje závažný problém, neboť na diskusi stojí demokracie. Proto si vytkl za cíl přimět digitální technologie, aby sloužily znovu člověku, tedy demokratické diskusi. Nelze tvrdit, že by Pariser neměl svůj díl pravdy. Ale opravdu jen díl.

Zaklínání se bublinami totiž odvádí pozornost od podstatnějšího. Co když je vzývání bublin jen výmluva, proč se s druhými vlastně nejsme ochotni bavit? Jinými slovy, možná nám uniká vlastní odpovědnost za to, jak diskutujeme, možná dokonce za celou tu rozbitou diskusi. Nerozbili jsme ji zcela sami, bez přičinění algoritmů? Ale situace může být ještě závažnější a my nemáme pravdu ani v tom, že je diskuse rozbitá.

Celý text si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.