České hry znají i v Íránu. Kultura kriplů? Už dávno ne

Za sedm let od vydání si hru Kingdom Come: Deliverence podle jejího tvůrce Dana Vávry zahrálo prý až 25 milionů lidí. Z letošního pokračování se rychle a poměrně očekávaně stal celosvětový fenomén. Do Kutné Hory míří zástupy zahraničních turistů, kteří na vlastní oči chtějí vidět středověké reálie, specializované firmy jim vytvářejí programy na míru. Jak mohou být počítačové hry pouhou formou eskapismu, když někoho donutí, aby se přes půl světa vydal „po stopách Jana Žižky“?

Ze zábavy, které se koncem 90. letech v časopisu Reflex dostalo neslavného označení „kultura kriplů“, se stala regulérní umělecká forma a v rámci současné české kultury i nejvýraznější export, kterým se můžeme pochlubit. Pozvání do debaty přijal publicista Pavel Dobrovský z časopisu Level a zástupci tří nejvýznamnějších českých herních studií: za Bohemia Interactive přišel Ivan Buchta, za SCS Software Pavel Šebor a za Warhorse Studios Daniel Vávra.

Na poradách Echa často slýchám, že naši čtenáři jsou převážně starší a konzervativní. Jak byste vysvětlili lidem, kteří počítačové hry vůbec nehrají, nebo je naposledy hráli někdy začátkem devadesátých let, o co přicházejí?

Vávra: No, člověk má joystick, skáče tam panáček a dělá píp píp. Mně teda bude letos padesát, takže nevím, jakým starším lidem bych to měl vysvětlovat. My jsme ta generace starších lidí a za nás už se to mastilo běžně. Když jsem měl teď třídní sraz, tak mi spousta mých spolužaček řekla, že mě viděly v televizi, a následně mi teď do skupiny píšou: Já jsem nikdy žádný hry nehrála, to jsem nevěděla, že to je takové, tam jde dělat všechno.

Dobrovský: Spousta lidí, kteří jsou starší než my tady, hry hraje. Vysvětlovat to někomu, kdo se rozhodl, že hrát nebude, protože ho to nezajímá, je marné, protože už na to má nějaký názor udělaný.

Myslel jsem spíš někoho, kdo je dosud nehrál, z jiných důvodů, než že by byl výrazně proti tomu. A může s tím začít třeba klidně až v padesáti nebo v důchodu, že ano. Tak takovému člověku kdybyste se pokusili přiblížit to kouzlo, které pro vás hraní her má.

Dobrovský: Ono se hrozně špatně vysvětluje, v čem je kouzlo hry, někomu, kdo to nikdy nezkusil. Asi takové to nejoblíbenější je, že si tam člověk může řídit ten svůj vlastní příběh tak, jak on sám chce. V příběhu záleží na tom, jak se rozhodne, kam půjde, co udělá, proč to udělá; a je to nelineární zážitek. To je takové slovíčko, kterým často atakujeme nejrůznější lidi a oni nevědí, co to znamená. Jde o to, že film, kniha či komiks, to vše je lineární, ale hra ne. Děj se v ní odvíjí podle toho, jak ji člověk používá, což asi zrovna není něco, čím bych někoho nalákal.

Buchta: Já si myslím, že je dobře, že tady zazněla slova film a literatura. Teď asi můžeme říct, že je to další regulérní forma toho, jak se bavit ve volném čase, jak mít nějaký estetický zážitek nebo prožít nějaký příběh. Těch rovin je dneska strašně moc. Jsou hry, které po vás chtějí: Běž dopředu a střílej, ale taky jsou takové, které se snaží o zásadnější výpověď.

Vávra: Mám ultimátní lákadlo k naší hře. Můžete si vzít košík, jít do lesa, dvě hodiny sbírat houby a nějaké kytičky, pak se podívat do herbáře, co jste to nasbírali, přesunout se do kuchyně, uvařit z toho jed a otrávit půlku vesnice.

Celá audio a video verze zde.

Zkrácená verze na YouTube zde.

Celý Salon si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.