Zemětřesení je pro Zemi jako zívnutí

KOMENTÁŘ

Zemětřesení je pro Zemi jako zívnutí
Zemětřesení v jižním Turecku a severní Sýrii má už třiatřicet tisíc obětí a čísla ještě porostou. Zřítila se celá města, ze kterých zbyly hromady trosek. Foto: Interesting Channel
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Zemětřesení v jižním Turecku a severní Sýrii má už třiatřicet tisíc obětí a čísla ještě porostou. Zřítila se celá města, ze kterých zbyly hromady trosek. Zasažené turecké oblasti se teď asi podobají těm zónám na syrské straně, které ničila před pár lety občanská válka.

Zvykli jsme si cítit zodpovědnost za přírodní katastrofy a škody, jako jsou povodně, tornáda, sucha, tání ledovců, požáry a tak dále. Ale zemětřesení, to je něco jiného. To nemá viníka, tam bychom svůj vliv přeceňovali, tam by ani Greta se svými obviněními neuspěla. Zemětřesení je záchvěv lhostejné země, nějaká geologická křeč, která hned poleví, ani si jí příroda nejspíš nevšimne. Zvíře, když je poblíž, vyplašeně vyskočí, ale pak se rychle uklidní. O tom, že něco způsobí nějakému lidskému obyvatelstvu, nemá zemětřesení ani ponětí. Prostě se jednou začas pohnou zemské kry. Něco jako ranní zívnutí. Zemi samotné to nic nedělá, přírodě také ne, z jejího hlediska jde o maličkost, i kdyby bylo třeba desetkrát silnější.

 

Jediným postiženým je člověk. Toho přitom nezabíjí zemětřesení, ale pohřbí ho trosky domů, které si postavil. Zemětřesení je z hlediska země detail, z hlediska zasažených lidí tragédie, ve které navíc těžko hledat nějaký smysl. Nábožensky založený člověk se nemůže vyčítavě neobrátit někam, kde tuší jakéhosi Boha, a vyslat tím směrem zoufalou otázku: Proč? Nedostane na ni žádnou odpověď, Bůh v těchto věcech, a nejen v nich, tajemně mlčí. Ale zároveň možná právě v tu chvíli člověk cítí, že nějakého Boha potřebuje. Protože jinak by byl úplně sám.

Také v Čechách je seizmicky citlivá oblast: je jí Chebsko, jednou za několik let se tam chvějí skleničky a párkrát se kočkám zježily chlupy a začaly vřeštět. To je obvykle všechno. Je to vlastně úžasný luxus, že žijeme v tak geologicky klidném zeměpásu. Všechno je zde mírné, počasí, zemská kůra, příroda, přitom si toho tak málo ceníme a chováme se k tomu, jako by to bylo samozřejmé a zadarmo.

V dějinách střední Evropy vždy hrozila neštěstí spíš od lidí než od přírody: tím nechce být řečeno, že v seizmicky citlivých oblastech je to naopak, bohužel spíš se to k tomu lidskému ještě přidává. Kolektivní neštěstí tu způsobovaly čistě lidské sklony: třídní a nacionální nenávist nebo představa, že společnost lze nějak formovat, upravit, předělat. Třeba umělým zemětřesením ve formě sociální revoluce, což se několikrát za posledních sto let stalo. Výsledkem byla poničená společnost možná podobně, jako vyletěl záznam seizmografu v pondělí 6. února. Škody se pak odstraňují možná ještě hůř než po tom přírodním zemětřesení a některé rány nelze zacelit pak už vůbec a nikdy.

 

×

Podobné články