V Česku už několik dní rezonuje snímek Velký vlastenecký výlet, který popisuje výpravu filmového štábu a tří nevěřících tomášů z lidu na Ukrajinu za zjištěním, jestli skutečně v Evropě zuří válka. Anebo jestli žádná není, protože obrázky, které nám servírují média, jsou důmyslný a jistě drahý filmový špektákl, jenž má za úkol ověsit nosy celého důvěřivého světa bulíky.
Svár o tento film už několik dní sytí sociální sítě, podcasty, intelektuální i veřejnou debatu. Nechci se k této vlně připojovat posouzením filmu – především proto, že jsem ho ještě neviděl. Nemohu si ale nevšimnout vášně, kterou vzbudilo umělecké dílo, což mohu za svůj život sledovat již poněkolikáté. Většinou právě kvůli dokumentu.
Je vlastně štěstí vidět, že umění není mrtvé, že svede zaujmout dav. Ale zároveň rovnou cítím pochyby, zda se nemýlím a něco si nenamlouvám. Dokument je totiž specifické dílo, přicházející k divákům s puncem obrazu, který zachycuje svět z nečekaného úhlu a nachází v něm cosi znepokojivého, co bychom neměli přehlížet. Který zkrátka ukazuje pravdu. Je to nepříjemná pozice, zavádějící, protože publikum k takovéto tvorbě přistupuje bez nadhledu, bez uvědomění, že samozřejmě sleduje umění možného. Tedy tvar, který je výsledkem kompromisů a který vynechává cesty, jež se v průběhu vzniku neosvědčily, a naopak zintenzivňuje postupy, které se ukázaly být nosné. Je to tedy vždycky dílo učesané – stejně jako kterékoli dílo fikční. To zase má automaticky tu nevýhodu, že se k němu přistupuje jako k něčemu, co realitu nezobrazuje, co ji pouze využívá k nadsázce. Jinak řečeno jsem přesvědčen, že pro obecenstvo platí rovnice dokládající jeho nízkou mediální zdatnost: dokumenty jsou životné, protože slouží pravdě. Fikce slouží zábavě, je tudíž neživotná.
Abych netlachal povšechně, ale byl konkrétní: nerad bych něco opomněl, ale pamatuju si za svůj dospělý život jediný případ, kdy fikční dílo zasáhlo celou společnost bez ohledu na sociální či vzdělanostní původ diváků i bez ohledu na jejich politické preference. Byl to seriál MOST! autorů Jana Prušinovského a Petra Kolečka. Při premiérovém vysílání zely ulice země prázdnotou a lidé hádali, kam se vyprávění bude ubírat. Najednou – dávno v době sociálních sítí a chytrých telefonů – tu byl kousek, který dokázal obecenstvo v jeden čas sladit na stejnou notu, i když vyprávěl „starodávnými“ způsoby. Držel totiž z týdne na týden pozornost publika, uvyklého dík streamovacím společnostem na to, že seriály lze zhltnout naráz.
Co na tom, že především nám autoři ukázali hodně o nás samých. O tom, jak předsudečně zakořeněný je tu cikánský rasismus. Nebo že translidé vzbuzují – opět kvůli předsudkům – větší hrůzu, než by se patřilo. Ostatně sám jsem se nachytal na švestkách: tvůrcům jsem nevěřil, že je nosné popularizovat transtéma, ausgerechnet v tak maskulinním prostředí, jako je autoopravárenství. Hluboce jsem se jim ale omluvil někdy před čtvrt rokem, když mi na STK čerstvě (a úspěšně!) zkontrolovaný vůz předávala transžena jak vyšitá.
Zpět k dokumentům. Společenské vzrušení si pamatuju trojí – především nad filmem V síti, který zobrazoval chování sexuálních predátorů na internetu se zálibou v malých holčičkách. Už matněji nad filmem Český sen, který před dávnými dvaceti lety ukazoval českou (i když možná obecně východoevropskou) touhu po rychlém, lepším a bohatším konzumním životě na prahu našeho vstupu do Evropské unie. A do třetice nad televizním filmem Obchod s nadějí ze série Infiltrace, v němž tvůrci měli dojem, že rozkryli machinace jedné mateřské školky starající se o děti s poruchou autistického spektra, a místo toho předvedli neschopnost pochopit, s jak specifickou skupinou dětí se setkali. Pořad byl, v dějinách České televize v podstatě bezprecedentně, den před vysíláním stažen z programu a přestříhán. (Ani nová verze ale nebyla o moc lepší.) Každopádně samá vážná témata, strhující, třebaže filmy byly všelijaké.
Vzpomínám si, že po zhlédnutí filmu V síti jsem pocítil štěstí, že zrovna nepracuji v novinách a nechce se po mně veřejný názor. Jak totiž psát o něčem, co je vážné, co suverénně ovládlo náladu v celé zemi, co toužilo být záslužné, ale co bylo a je manipulativní, filmově prachbídné – a umělecky jakbysmet? Diváci byli vyprávěním tlačeni do jednoznačných poloh, film je nevedl k nejistotě a otázkám, nýbrž je šťouchal k jasným polohám a emocím. Sledovat onen snímek bylo nepohodlné nikoli kvůli tomu, co zobrazoval (to nikoho soudného překvapit nemohlo), nýbrž jak to dělal.
Netvrdím, že Velký vlastenecký výlet bude týž případ, nic o něm zatím nevím. Pouze upozorňuji, že tuzemská společnost opakovaně podléhá tematickým svodům. Nechává se strhnout jimi, ale už si nevšímá, jak je to které téma zpracované. Když se nám to děje dokonce i u filmů, není se co divit, že se nám to děje taky v politice a ve světoobčanství. A že jsme pak zmatení.
00:01
