Bezmoc a šok, kritizuje Forejt úřady. „Doufám, že mě příště neshledají mrtvým“

Bývalý dlouholetý ředitel protokolu Kanceláře prezidenta republiky Jindřich Forejt se po vážných zdravotních komplikacích už tři roky potýká se zcela novou životní zkušeností. A to nejen po zdravotní stránce, ale i v něčem, co podle něj silně evokuje aroganci státní moci. Vážně kvůli tomu zvažuje, že se s úřady pustí do vleklého soudního sporu. Pro deník Echo24 se rozhodl promluvit o svém zdravotním stavu a komplikacích, které ho provází v pozici žadatele o invalidní důchod.

Váš zdravotní stav byl v roce 2021 tak trochu pod mediálním drobnohledem, jaké to bylo zorientovat se zprvu v této nové situaci?

Jsou to sice jen tři roky, ale při pohledu zpět mi ta doba připadá mnohem delší. Tu nejhorší fázi jsem prožil v umělém spánku, tedy aniž bych o sobě věděl. To, co v těch chvílích prožívali moji rodiče, přátelé, jsem se dozvídal pochopitelně zpětně a tudíž s vědomím, že už jsem přežil, což zpočátku nebylo jisté. Stát se to může každému, nechci to svádět na dobu nervozity kolem covidu, ale určité aspekty té doby hrály svou roli. Nikdo jsme neměli své jistoty, já byl navíc po velice obtížném odchodu z Pražského hradu. Zřejmě se to střádalo a střádalo, odmítal jsem brát cokoliv v potaz a jel jsem jako stroj dál. Jednoho únorového dne jsem z ničeho nic prostě omdlel. Bez jakéhokoli předchozího varování. Přitom jsem v těch dnech normálně fungoval. O den dříve jsem byl třeba na večeři s paní Livií Klausovou u společného známého.

Po pár hodinách jsem přišel opět k sobě, a protože jsem se nemohl hýbat, bylo mi jasné, že se stalo něco vážného. Zavolal jsem sanitku a znovu omdlel. Pak mě až probudili z umělého spánku. Říkáte, že byl můj zdravotní stav pod drobnohledem. Byl, i nebyl. Média se dozvěděla, že jsem hospitalizován, až několik dní poté. Připomínám, byla to doba vrcholícího covidu a v tom se někteří novináři mýlili, příčinou mého vážného a život ohrožujícího stavu nebyl covid, ale silné krvácení do mozku. Do toho jsem měl problémy s ledvinami, zápal plic, komplikací se objevila celá řada, tělo se zkrátka začalo bouřit.

Ke skutečně děsivé události došlo ale 2. března 2021. Tehdy se na sociálních sítích objevila zpráva bývalého ministra kultury Daniela Hermana, že jsem zemřel. Dnes s úsměvem říkám, že málokdo má příležitost přečíst si o sobě nekrology. Ale s vážnou tváří musím hned dodat, že to, co si museli v těch chvílích prožít mí nejbližší, přátelé, je hrozná noční můra. Vždyť už se mimo jiné pomalu plánoval můj pohřeb. S trochou černého humoru mohu říct, že v tomto ohledu díky tomu vím, že vše probíhalo zhruba tak, jak bych si to představoval.

Setkáváme se proto, že se s vaším zdravotním stavem pojí zcela jiná životní zkušenost, jaké to bylo po opuštění nemocnice?

Po dvou měsících mě převezli do rehabilitačního ústavu v Kladrubech, což je vyhlášené zařízení, které pomáhá v případě onemocnění a zdravotního stavu, který byl diagnostikován i mně. Abych to specifikoval, měl jsem problém s hybností, silné krvácení do mozku způsobilo určité přerušení spojnic mezi mozkem a částí pohybového ústrojí, mám tedy slabou levou polovinu těla. Je tam značně snížená citlivost, tedy schopnost cítit například dotek, sevření nebo náraz. Přesněji řečeno, tyto impulsy nejsem schopen vnímat plně, všude stejně a rozlišovat je. Uvědomuji si je vzdáleně a většinou jen neostře. Záleží přirozeně na intenzitě. Musím být proto opatrný při vaření, ale například i při manipulaci s horkou vodou.

První prognózy byly velice špatné, lékaři se neodvažovali odhadovat, jestli se budu vůbec ještě schopen posadit, vstát. Problémy s hybností mám pochopitelně dodnes . Součástí mého života se stal například invalidní vozík, protože delší vzdálenosti bych jinak nezvládal. V Kladrubech jsem se tedy tři měsíce velmi intenzivně rehabilitoval a díky skvělému týmu profesionálů, kteří zde pracují – od pomocného personálu přes fyzioterapeuty a sestry až po lékaře -, se mi podařilo v lecčems se zlepšit. Je to ale pochopitelně úplně jiný život i jiné pohyby, než jsem byl zvyklý. Musel jsem se tam s tím smířit. A pak nastala ta nejtěžší fáze vůbec. To zdaleka není nemocnice, ani rehabilitace. Nejtěžší fáze je, když se z toho ochranného prostředí, které vás od rána do večera obklopuje a pomáhá vám, dostanete zpátky do reálného, všedního života, kde na Vás čekají „každodenní mechanismy“ původního nastavení a na každém kroku vzpomínky na to, jak to bylo dříve.

S čím jste se potýkal?

Po dvou měsících u rodičů jsem přijel do svého pražského bytu a říkal si, že mě to buď položí, nebo to zvládnu a přežiju . Nechtěl jsem nikoho obtěžovat, být na nikom závislý. Moje noční můra byla, že budu muset najít někoho, kdo mi bude vozit oběd, prát mi, uklízet a jezdit semnou na cvičení. Není to žádné ofrňování nebo pohrdání pomocí, chtěl jsem se zkrátka co nejvíce vrátit do svého života , být opět maximálně soběstačný, nezávislý a dělat si věci – i ty drobné, všední – po svém.

Nedlouho po návratu domů mi končila neschopenka a já tak musel začít řešit, co budu dělat dál. Nejdřív jsem vyřešil pomůcky jako dlahu a vozík, následně i rehabilitaci. Pak tu ale byly i jiné náležitosti, které nezáležely už výhradně na mně, ale dopad na mě měly větší, než na kohokoliv jiného. Byl jsem pevně rozhodnutý přes námitky téměř všech kolem sebe , že nebudu chtít od státu žádnou velkou pomoc. Nešlo o to si cokoli dokazovat, ale spíše o vnitřní pocit svobody a samostatnosti. Nakonec jsem – i díky promluvě s lidmi, kteří mají s podobnými věcmi zkušenosti a přiblížili mi třeba finanční náročnost další rehabilitace – musel svůj náhled poněkud poopravit. S mým praktickým lékařem jsme tak napsali žádost na správu sociálního zabezpečení (ČSSZ). A tam začala ta nepříjemná část.

Tedy narazil jste nějak v úředním procesu.

Nejprve mi ČSSZ přiznala nějaký stupeň invalidity a to na základě vyplněného dotazníku vyžádané zprávy praktického lékaře a neurologa. V roce 2022 mi tak byl přiznán invalidní důchod. Má to své ratio, například z pohledu toho, že se nemohu vrátit na sto procent do pracovní činnosti, kterou jsem vykonával předtím. Dnes úplně jinak prožívám změny počasí, únavu, mám problémy se po delší době plně soustředit . Dokážu pracovat tak, že jsem s výsledkem spokojený, ale nemohu už podávat takový výkon jako dříve. Oslabující pocit únavy nastupuje obvykle velmi razantně a nesmlouvavě. Dříve jsem byl schopen pracovat bez problémů 12, 14 hodin denně v kuse, to už je nemyslitelné. Vyžaduje to zcela jiný přístup , plánování a stanovení plnění cílů.

Úředně mě tedy informovali a vše běželo v klidu až do loňského podzimu, kdy jsem dostal opět poštou k vyplnění dotazník, jaký je můj aktuální zdravotní stav. Považoval jsem to za nějakou předepsanou, povinnou záležitost. Ke konci prosince mi však přišlo vyrozumění, že zahajují přezkoumání mého stavu, bez dalšího zdůvodnění. A hned v lednu mi sdělili, že se můj zdravotní stav o tolik výrazně zlepšil, že mi zkrátka uznaný stupeň invalidity sníží.

V tento moment vám už vysvětlili, proč k tomu došlo?

Ne, nepochopil jsem, na základě čeho seznali, že se můj stav zlepšil. Mě jen napadlo, že to snad vyvěštili z kávové sedliny nebo jim to řeklo orákulum ve věštírně v Delfách. Je to totiž zcela absurdní. A tady je tedy zásadní moment: nebyl jsem nikým kontaktován osobně, například telefonicky, nikdo mě nenavštívil doma, ani jsem nebyl pozván na vyšetření pro přezkoumání.

Mluvil jste o dalším vyplňován dotazníku o zdravotním stavu, nevycházela sociální správa z něj?

Je to asi logický závěr, ale v takovém případě je to naprosto nedostačující a pochybný postup. Osobní pohovor – tedy přirozená komunikace, která je založena na připravených i doplňkových otázkách, jež se mohou objevit v průběhu setkání, jinými slovy osobní zkušenost, to jsou přece nezastupitelné komponenty a nelze je v žádném případě nahradit písemným vyjádřením vtěsnaným do stanového řádku jakéhokoli formuláře. Já jsem tam tedy na prvním místě zdůraznil, že můj zdravotní stav bohužel není přechodný, ale chronický. Co je tedy v tomto případě zlepšení? Pro mě je zlepšení například to, že jsem se za poslední rok naučil natáhnout elastické prostěradlo na postel sám. Trvá mi to sice asi tak třikrát déle než dříve, je to na pohled možná i dost nemotorné, ale mě to zlepšilo náladu.

Popravdě jsem tam napsal, že vykonávám pracovní činnost, snažím se k ní v rámci duševní očisty a stability nějakým způsobem vrátit , že docházím na rehabilitace, cvičím. Uvedl jsem tam, stejně jako můj lékař, podrobnosti o těchto cvicích, tedy že trénuji hlavně chůzi s dlahou a čtyřbodovou holí a dopomocí, trénoval jsem i chůzi na stupních schodiště. Vzhledem ke změně vnímání stability těla jsou tyto cviky náročné a ne vždy je zvládnu. Záleží na únavě a schopnosti se soustředit. Ve zprávě ČSSZ z toho ale najednou vyplynulo, že běžně chodím po schodišti. Po těch schodech přitom vlastně skáčete, vůbec to neznamená, že bych jako švihák lázeňský mohl vyrazit s hůlkou na procházku a během vteřiny vyběhnout schody. Nikdo se mě ale na podrobnosti neptal, rozhodující tak byl zobecňující závěr osoby, která mě nikdy neviděla.

Tedy posudkový lékař podle vás na základě mylných domněnek došel k závěru, že jste najednou mnohem pohyblivější.

Ano, a že se můj zdravotní výrazně stav zlepšuje. Já z toho byl zaskočený. Byl bych opravdu rád, kdyby to tak bylo. Ale nebyl jsem v Lurdách. Takže jsem volal na sociální správu a naivně si myslel, že se dozvím nějaký omračující argument stojící za tím, že jsem byl uznán zdravým – já byl vlastně z moci úřední seznán zdravějším, což ale – bohužel – odporuje reálnému stavu. Ať to jsou lékaři co mě ošetřují, moje rodina či přátelé kolem, všichni nad tím jen kroutili hlavou. Je to jako žít Kafkův román. Kdyby mi to napsali formou diplomu, pověsil bych si ho na stěnu.

Bezradně jsem nad tím přemýšlel, protože se mi odpovědi od úředníků nedostalo žádné. Během těch měsíců jsem opakoval a to i písemně v rozporech jejich rozhodnutí: jak může někdo rozhodnout o zdravotním stavu člověka, aniž by ho viděl, aniž by s ním promluvil byť jedinou větu? Pochopil jsem, že tento systém je založen čistě na korespondenční platformě . A ta státu, resp. úřadům plně stačí.

Sociální správa k podobným případům argumentuje tím, že si posudkový lékař pacienty zkrátka zvát nemusí a dělají to skutečně jen výjimečně.

Vypadá to tak. Nadto k mému šoku jedna úřednice použila větu, která mě opravdu omráčila . Když budu parafrázovat, řekla: milý pane, na to, abychom posoudili váš stav, vás nemusíme vidět. To slyšet, jako potvrzení toho, co si myslíte… říkal jsem, že doufám, že mě za tři měsíce neshledají mrtvým. To by byl postup v duchu stejné logiky.

Napsal jsem pochopitelně námitku k rozhodnutí: myslím si, že jde o chronický stav, že mě mé obtíže skutečně asi neopustí ze dne na den. Může dojít k mírnému zlepšení, ale už asi nikdy nebudu běhat štafetu nebo lézt po skalách. Také jsem uvedl, že to, že cvičím, považuji za velmi podstatné, ale neznamená to, že například chůze do a ze schodů je něco jiného než náročný cvik vyžadující plnou koncentraci, sílu, odhodlání a dopomoc či dohled další osoby. A zatřetí jsem dodal, že je podle mého názoru nutné se s pacientem, který je posuzován, zkrátka vidět. Nabídl jsem, že i dojedu kamkoliv, kam určí. Aby to zkrátka mělo nějaké náležitosti logiky a slušnosti. Přišla mi odpověď, že se opět vše zamítá, na mou nabídku pak vůbec nereagovali, a bylo mi řečeno, že jsem vyčerpal všechny dostupné, opravné prostředky . A teď už mi zbývá jen cesta soudní. Ve zkratce mi tedy přišlo prakticky z měsíce na měsíc rozhodnutí, že mi snižují – dle mého názoru bez jakéhokoli opodstatnění – stupeň invalidity a s tím i část finančního příspěvku. A to tehdy s platností nastupující cca 10 dní po oznámení. Pro mě to nebyla životní krize, pomáhá mi i rodina, ale říkal jsem si, že pro lidi, kteří jsou na těchto financích více závislí, to musí být naprosto neuvěřitelné. Ten úřad rozhoduje mechanicky bez ohledu na to, že na konci je člověk.

Zvažujete tedy, že se vydáte soudní cestou?

Není to pro mě žádná velká radost, ale považuji to skoro za nezbytnost. Nejde mi o to, že úřad rozhodl o snížení finančního příspěvku. Motivací mého jednání je proces, jak k takovému rozhodnutí dospěl, o nějakou možnost se dobrat logického závěru. Jak může vůbec zákon připustit, aby se lékaři při posuzování něčeho tak závažného, jako je zdravotní stav, vůbec s posuzovanými nepotkali? S ironií si říkám, že mám štěstí, že se takto neoperuje a já nemám zánět slepého střeva . Jsou ale další mysteriózní věci. V mém případě se třeba stalo, že se v posudku z ničeho nic objevilo, že jsem astmatik. Nikdy jsem astmatem netrpěl. Když jsem podával námitku, tuhle skutečnost jsem zdůraznil. V dalším vyrozumění to ale bylo zase. Jsem tedy úředně uznaný astmatik. Ta bezmoc a současně šok z fungování a naprosté neschopnosti úřadů a úředníků jsou jen těžko popsatelné.

Nikomu nechci podsouvat své subjektivní názory, jak se cítím nebo necítím, ale pokud má někdo vyhodnocovat objektivně, v jakém stavu jsem, neměl by to dělat někde u kávy nad lejstry, ale zásadně na základě toho, co sám vidí a o čem se dokáže přesvědčit. Takhle to, s prominutím, připomíná scénu z Dobrého vojáka Švejka, kdy vojenský soud odsuzuje jednoho vojáka za druhým, protože budou k obědu ledvinky a ty se musí jíst teplé.

Jde vám tedy o to, aby soud rozhodl, že je takový přístup k žadatelům o invalidní důchod nepřípustný?

Ano, přesně tak, že takto postupovat úřad nemůže. Pořád tady zvažuji, zda se do něčeho takového pouštět, časová náročnost na vyřízení podání v rámci správního soudnictví je poměrně značná. Znamená to, že bych se mohl dostat k soudu třeba za rok a půl. Do pár dní se ale musím kvůli lhůtám rozhodnout. Někteří lidé se zkušeností v tomto ohledu mi radí, abych soudní cestou nešel a požádal o přezkoumání zdravotního stavu. Jenže já chci řešit správnost a relevanci procesu, kterým se k těmto rozhodnutím dochází. A uvědomuji si, že jestli nebude platit nic jiného než soud, musí k němu dojít. Někdo to může považovat za marný boj, ale mně připadá – slovy klasika – že z důvodu „vyššího principu mravního“ nelze jinak.