Mohl jsem vstát a jít do školy, aniž bych se dotkl podlahy, říká Adam Ondra

MISTR SVĚTA V LEZENÍ

Mohl jsem vstát a jít do školy, aniž bych se dotkl podlahy, říká Adam Ondra
Norský spisovatel Jo Nesbø a Adam Ondra po společném lezení letos na podzim na Pálavě. Foto: Petr Chodura
5
Týdeník

Lukáš Novosad

Adam Ondra mě vítá v pracovním – ve sportovním odění a v lezačkách v novém lezeckém centru Hudy Boulder Karlín, kterému pomáhá na svět. Mistr světa, světový rekordman, přitom obyčejný kluk se na mě směje, radostně mi podává ruku a vesele praví: „Jsem rád, že jsem otázky viděl předem, jsou… zajímavé. Většinou je zázrak, když dostanu jednu, kterou mi ještě nikdo nepoložil, ale vy takových máte vícero!“ Ledy roztály, lana zvolna visí a odpočívají a my seriózně hovoříme.

Lezete po skalách a po umělých stěnách, ale každý kluk začínal na stromech. Co vy?

Nesvedu říct, jestli jsem začínal na skalách, nebo na stromech. Rodiče mě brali s sebou do skal, tam mě přivázali na lano, zprvu jsem neměl ani sedák a jako každé dítě jsem se jenom chtěl houpat, svůj sedák jsem dostal k nějakým Vánocům šitý na míru, no a když mě lezení definitivně chytlo, lezl jsem úplně po všem. Takže v bytě, po stromech, na chalupě, po budovách… To mi tuším bylo šest.

V šesti letech jste lezl po bytě? To už jste nebyl úplně malý, po čem jste tam lezl?

Měli jsme dostatečně úzkou chodbu, aby v ní šel udělat rozštěp a rozporem se šlo vyšplhat nahoru – dají se k tomu využít futra. V sedmi jsem si doma vymrčil malou stěnu, byla nad dveřmi a měla asi metr krát půl metru, dalo se do ní dát několik chytů, které jsem si neustále přenastavoval. Potom v deseti jsem na rodičích vyžebral chyty do stropu a bylo hotovo: mohl jsem vstát z postele, po stropě přelézt na krátkou stěnu, z ní na hrazdu ve futrech a dál chodbou rozporem ke dveřím a vyjít ven. Teoreticky jsem mohl vstát a vyrazit do školy, aniž jsem se dotkl podlahy.

Stalo se to někdy?

Nejspíš ne, ale lezl jsem doma ustavičně. Obzvlášť když mi maminka řekla, že se mnou nepůjde některý den na stěnu nebo že zrovna nepojedeme do skal, hrál jsem si aspoň takhle doma.

Jedináček?

Mám starší sestru. A jestli se mě zeptáte, jestli leze, tak ano, ale je fakt, že do čtrnácti patnácti ji to moc nezajímalo. Dneska hudruje, že jsme ji měli přinutit. Začala se o lezení pořádně zajímat, až když jsem se do toho obul já, a řekněme, že lezením žije, i když není profesionálka. Leze čtyřikrát pětkrát týdně, už i s dětmi. Víte, na lezení je skvělé, že počet hobíků, kteří tím žijí a lezou třeba pětkrát týdně a nesvedou si představit, že by víkend strávili jinak než lezením, je obrovský.

Je to český unikát, nebo jde o světový trend?

Myslím, že v Evropě a v Americe je to všude. Ta skupina, která tím žije, je pořád stejně velká, i když dnes leze mnohem víc lidí než dřív. Ale to jsou spíš takoví… my jim říkáme fitnesáci. Takoví jednou dvakrát týdně vylezou na stěnu, ale je to pro ně totéž jako si zajít do posilovny nebo zahrát squash – jsou to pololezci. Jít do skal v dešti a v zimě a mrznout tam, to jim nic neříká.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME. Nebo v tištěném vánočním dvojčísle Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.