Psanec Assange je spíš hrdina než padouch. Nestíhejte jej, žádají vlivná média

STÍHÁNÍ ZAKLADATELE WIKILEAKS

Psanec Assange je spíš hrdina než padouch. Nestíhejte jej, žádají vlivná média
Julian Assange, Londýn 11. dubna 2019. Foto: Profimedia
3
Týdeník

Daniel Kaiser

Začátkem prosince se stalo něco, co lze vysvětlit snad jen předvánoční atmosférou a hnutím myslí k větší lidskosti, které v lidech advent umí vyvolat. Pětice slovutných médií – New York Times, Guardian, Spiegel, Le Monde a El País – se obrátila na amerického prezidenta Josepha Bidena s výzvou, aby upustil od stíhání Juliana Assange. Tento australský novinář a internetový vydavatel už třináctým rokem žije jako psanec, z toho devět let nepřímo a poslední tři roky přímo, totiž těžkým vězením, omezený na svobodě.

Ze zpětného pohledu se zdá čím dál jasnější, že ho nestíhali kvůli sexuálním deliktům, jak se psalo před dvanácti lety. Je trestán za to, že zveřejnil utajované dokumenty o amerických válkách na Středním východě a o americké zahraniční politice. WikiLeaks obnažily americké vedení války a prokázaly některé válečné zločiny, o čemž už dnes ani nikdo věcně nepolemizuje. Assangeovi se vytýká, že svou bezhlavou politikou zveřejnit vše, čím naštve Bílý dům nebo Pentagon, ohrozil konkrétní životy (informátorů v nebezpečných zemích). Jeho úhlavní nepřátelé jako třeba Trumpův ředitel CIA Mike Pompeo mu kladou za vinu, že ze svých stránek učinil „nestátní tajnou službu“ nepřátelskou vůči USA. Takže se i USA vůči němu mohou chovat jako k nepříteli státu.

WikiLeaks tou dobou fungovaly už čtyři roky, přesto teprve v dubnu 2010 dostaly švih – zveřejněním sady utajovaných dokumentů z probíhající války v Iráku, mezi nimi proslulého a otřesného videa pořízeného z vojenského vrtulníku Apache nad Bagdádem o tři roky dřív.

Na záběrech vojáci z výšky 1,5 kilometru kosí při nezdařeném zásahu uprostřed města víc než deset civilistů. Záběry doprovází komunikace posádky s velícím centrem, střelec ve vrtulníku polohlasem „fandí“ jednomu těžce zraněnému civilistovi na chodníku, aby sáhl po pohozené zbrani a on ho mohl dorazit. (Zbraň ve skutečnosti nebyl kalašnikov ani raketomet, ale fotoaparát s podlouhlým objektivem; civilista byl místní spolupracovník agentury Reuters.) Zraněného se podaří zabít, až když na místě masakru zastaví minibus, jehož řidič – otec vezoucí své děti do školy – se zraněným snaží poskytnout první pomoc. Umírá i řidič, děti v autě jsou těžce zraněny. Když se o nich střelci dovědí, komentují to slovy, že to je vina toho, kdo s sebou děti tahá „do boje“.

Video známé jako Collateral Murder jen symbolizuje řadu incidentů, při nichž Američané v Iráku nejprve stříleli a potom se ptali. Z videa se okamžitě stal virál, pro USA vrcholně trapný virál. O to trapnější, že armáda během těch tří let incident stihla vyšetřit a uzavřít konstatováním, že vojáci se vlastně ničeho nedopustili. Vedoucímu pobočky Reuters v Bagdádu Deanu Yatesovi odmítla své vlastní záběry ukázat a – jak Yates prohlásil, když pak na WikiLeaks Kolaterální vraždu uviděl – opakovaně mu lhala. V dalších utajovaných materiálech z Iráku do roku 2009, zveřejněných během následujícího roku, čtenář najde mimo jiné údaje o 66 tisících zabitých civilistech. Podobně Assange odhrnul závoj i nad boji v Afghánistánu. Onoho roku 2010 stihl ještě jednu velkou věc, tzv. Cablegate: publikaci víc než čtvrt milionu diplomatických depeší, které jednou budou, ne, které už jsou unikátním pramenem pro novináře a historiky.

Celý text Daniela Kaisera si můžete přečíst na ECHOPRIME. Nebo v tištěném vánočním dvojčísle Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.